pondělí 17. července 2017

Sophie - Kapitola 11

Překlad Majka, korektura Evudar

Při vzpomínce na své vlastní mrtvé ucítil Raphael nový příval vzteku. Cyn stojící vedle něj se posunula a položila mu svou dlaň na zadní stranu krku.
„Kdo zemřel?“ Zeptal se Sophie.

Všiml si, jak v reakci na jeho hněv probleskl i ten její ven a cítil, jak svou moc rychle potlačila. Měla překvapující sílu na jedno z Lucienových dětí. A možná to byl ten důvod, proč ona byla ta, kterou Lucien povolal, když se dostal do potíží, které mu přerostly přes hlavu.
„Mám jejich fotky, můj pane,“ řekla s obdivuhodným klidem.
„A jejich jména, i když jsem se s nimi nikdy nesetkala.“
„Kdo?“ Trval na své otázce Raphael.
„Giselle,“ řekla tiše.
Wei Chen zalapal po dechu, když slyšitelně řekla jedno jméno. Sophia po něm střelila rychlým pohledem přes rameno, před pohledem na Raphaela.
„Spolu s Damonem a Benjaminem,“ řekla. „Je to nad moje chápání, ale ti tři spolu žili a umřeli během jedné noci.“
„Můj pane,“ začal Wei Chen říkat, ale Raphael zvedl ruku a rázem bylo ticho. Giselle nebyl jednou z jeho, ale znal ji. Byla stará a prohnaná, ale s velmi malou mocí. A kvůli tomu, že se rozhodli žít ve Vancouveru pod Lucienem, a že Raphael ctil hranice mezi jejich územími, žili vlastně na mezinárodní hranici mezi USA a Kanadou. Chtěla žít klidný život a věřila, že ležérní Lucien jí ho dá. Nerozumné, jak se ukázalo.
„Jak víš, že jsou zrovna tito tři mrtví?“ Zeptal se Raphael Sophie.
„Jejich jména byla v Lucienově dopisu spolu s fotografií. Mám to s sebou, můj pane, kdybys to chtěl vidět.“
Raphael se podíval po Duncanovi, ten postoupil dopředu a přijmul složenou obálku, kterou Sophia vytáhla z kapsy kabátu.
Duncan dopis pomalu otevřel, vytřásl z něj fotografii a pečlivě si vše prostudoval, než dopis i fotku předal Raphaelovi.
Raphael se na fotografii podíval jen zběžně a téměř okamžitě ji podal Cyn. Svou pozornost místo toho upřel na Lucienův dopis.
Kdyby měl nějaké pochybnosti o tom, co mu předtím Sophia řekla, neměl by je déle. Rukopis byl Lucienův, ale víc než tohle hovořila síla upířího pána, kterou byl prostoupen pergamen samotný – lítost a smutek, který cítil při psaní, z pergamenu vyvěral, a byl skoro stejně živý jako slza, která při psaní skanula a ušpinila ten ručně vyrobený papír. Ale spíše než soucit, Raphael se rozzuřil nad slovy svého kolegy, upířího lorda.
Lucien a Raphael byli skoro stejně staří, ale druhý upír se uchytil v Americe desítky let předtím, než Raphael přijel do Nového světa.
Zpočátku se Lucien omezil pouze na východní provincie, což byla dnešní část Kanady. Pak se rozhodl expandovat i na západ, a s Raphaelem se snadno dohodli na společné územní linii, jejíž přesunutí se ukázalo nyní již dávnými událostmi oprávněné, a kam lidé postupně rozšířili své osady. Lucien byl vždycky špatným ochráncem lidí a laxním strážcem svého území, ale byl dostatečně silný, aby si ho udržel – a to zejména vzhledem k nedostatku jakékoli závažné nabídky na převzetí.
Ale současná situace byla hodně špatná, a to i pro Luciena. Jeho lidé byli mrtví. Byli zavražděni, když spali, a on neudělal nic jiného, než že naléhavě předvolal Sophii a zanechal jí tento patetický dopis, ve kterém přiznal jeho vlastní spoluúčast při zavedení vrahů až na práh Giselliných dveří.
A teď se ta zvířata, která zavraždila Giselle a její partnery, zcela jasně přesunuly na jih, na Raphaelovo území, aby zde pokračovaly ve svém řádění. Byla to náhoda, že Lucien nařídil Sophii sledovat jejich stopy? Že jeho dopis k sobě spojuje dvě sady vražd? Raphael nevěřil na náhodu a zvláště ne, když to přišlo zabalené v Lucienových slovech sebelítosti.
Ale Raphael nebyl Lucien. Ten se pravděpodobně někde krčí a ukrývá, zatímco jeho lidé zemřeli. Raphael najde tyto vrahy a odstraní tuhle hrozbu jednou provždy.
A po tom… Možná nastal čas najít nového upířího lorda pro kanadské území.
***
Sophia tiše stála a pozorovala Raphaela, když četl Lucienův dopis. Věděla, jak usvědčující je, a znovu cítila svůj vlastní hněv při jeho čtení. Mohla si jen představovat, jak velký je Raphaelův vztek.
Byli to jeho upíři, které Lucien ohrozil svým skrýváním, namísto aby s tou vzniklou tragédií nějak pracoval a zničil ten zmatek, který vytvořil. Vyskočila, když Raphael náhle vyštěkl rozkaz.
„Wei Chene,“ řekl. „Ať někdo ukáže Sophii hostinský pokoj.“
„Ale můj pane –“ Sophii protest odumřel na rtech, když ten mocný upíří lord obrátil svůj černý pohled na ni. Cítila, jak se jí tep zrychlil a cítila svou vlastní moc, která se v odpověď drala na povrch, protože všechny její obranné instinkty křičely najednou.
Zarazila brutálně svou reakci a málem u toho omdlela námahou, ale věděla, že by byla mrtvá během několika sekund, pokud by to tak Raphael chtěl. A on měl vražednou náladu. Nemusela ho znát, aby to poznala. Jeho vztek byl jako samostatný objekt v místnosti, tvor z tepla a zuřivosti.
Padla na kolena, ochotná prosit o to, co chtěla a co potřebuje – být součástí pátrání po těch zabijácích. Vzhledem k vývoji téhle situace, jich musí existovat víc, nebude to jen než jeden samostatný vrah, ale pravděpodobně vraždící skupinka.
Žádný jednotlivec nemohl zničit tři upíry a chtít po Lucienovi, aby ho kryl. Chtěla vidět ty lidi postavené před soud – před upíří spravedlnost. Z důvodů, které nemohla vysvětlit, jí záleželo víc na tomhle než na čemkoli, co měl za ta staletí – s jednou výjimkou, a to bylo něco, někdo, na koho si nikdy nepovolila sama myslet.
„Lorde Raphaeli,“ řekla a snažila se udržet prosebný tón svého hlasu. „Dovolte mi být součástí tohoto procesu. Byly to Lucienovy děti, které byly zavražděny, a ano, alespoň částečně to byla jeho chyba,“ přidala spěšně, „ale můj lord je naživu, můj pane. To vím.“
Její hlas ztichl a její hrdlo bylo náhle suché jako poušť, když se k ní Raphael s chladným výrazem otočil.
Sophia v tu chvíli věděla, že Lucienovy zbývající noci by se daly spočítat na prstech jedné ruky, pokud ho Raphael najde naživu.
Horké slzy zadržela za svými víčky a krotila svůj smutek, až se její srdce bolestivě sevřelo. Milovala Luciena. I přes mnoho jeho chyb, dal jí ten největší dar, dar života, když ji přeměnil, a sdíleli spolu kdysi tolik radosti. Ublíží jí to, pokud zemřel, i kdyby ji měl od sebe oddělit.
Sklonila hlavu, neochotná nechat Raphaela nebo kohokoli z ostatních být svědkem její bolesti. Zaťala zuby a donutila svůj smutek ustoupit stranou a zvedla oči, aby mohla znovu promluvit.
„Vím, že nepotřebujete mou pomoc, lorde Raphaeli, ale prosím, chci ji nabídnout. V zájmu Lucienových lidí, kteří by neměli trpět za jeho zločin.“ Raphael na ni jen zíral, bez jakéhokoli výrazu. „Wei Chene, pošli někoho se Sophií do jejího pokoje,“ řekl.
„Ano, můj pane,“ řekl Wei Chen za ní.
Sophia ladně vstala a otočila se právě včas, aby uviděla štíhlého, mladého upír, který se dohadoval s Wei Chenem. Ten vzhlédl a zachytil její pohled.
„Sophie,“ řekl, „tohle je Lukas. On ti ukážu tvůj pokoj, který budeš užívat během svého pobytu zde.“ Sophia kývla, a pak se ještě jednou odvážila obrátit čelem k Raphaelovi.
„Můj pane?“ Zeptala se. Stále nic neříkal, pouze se na ni díval prázdným výrazem, který neukazoval nic z toho, co si myslí. Zhluboka se nadechl a mávl směrem k čekajícímu Lukasovi, s kterým se tedy vydala pryč z místnosti, vědoma si každého pohledu, který ji sledoval, když opouštěla ty rozlehlé prostory.
Aspoň ji okamžitě neposlal zpět domů.
I to už bylo něco. A kdyby se snažil… měla svou vlastní sílu. Mnohem víc, než dala najevo. Nebylo jí dost, aby dokázal Raphaelovi vzdorovat, ale stačila by k napadnutí každého z nich, co si mysleli, že by ji mohli zrušit jako nevítané štěně. Měla by vyrazit na hon na vrahy. S Raphaelovou pomocí, nebo bez ní.


25 komentářů:

  1. Moc děkuji za super překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za super překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za super preklad a už sa teším na pokračovanie 😉😉😉

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za skvělý překlad!

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat