pondělí 10. července 2017

Sophie - Kapitola 10

Překlad Majka, korektura Evudar

Sophia zkoumala upíří rezidenci v Seattlu od chvíle, kdy se za ní – i přes svou zjevnou velikost - začala téměř neslyšně zavírat velká brána. Uznala neochotně, že na ni udělala dojem zabezpečení, která zde fungovala, a pečlivě sledovala i tyto dva upíry, kteří byli posláni, aby ji doprovodili pod bdělým dohledem stráží, kteří ji nechali projít přes bránu.
Lucien na svém území nic takového neměl, a to ani ve svém vlastním domě, který byl až znepokojivě nehlídaný. Samozřejmě to mohlo být i tím, že Lucien sám v rezidenci nebyl. Ale - kdyby byl přítomen jejich pán, byly by jeho stráže bdělejší? Na druhou stranu, pokud by dělali svou práci správně, nikdy by nemohl takto zmizet, to je jisté.

I když po přečtení jeho dopisu se jí nyní zdálo pravděpodobné, že byl někde ukrytý, než že je nezvěstný.
Auto – toto monstrum, bez ohledu na to, jak zrovna tento model jeho tvůrci nazývají, toto vozidlo nemohlo být považováno za nic než monstrum - vjelo do tábora po cestě vinoucí se mezi všudypřítomnými stromy, a mířilo k zakulacené příjezdové cestě k poměrně elegantní betonové a ocelové konstrukci.
Ucítila překvapivě silné hučení síly přicházející z té majestátní budovy, až Sophia přemýšlela, kolik upírů je uvnitř. Musel jich být značný počet, aby mohli vydávat tak silný pocit moci.
Auto se zastavilo, ale Sophia zůstala v klidu a čekala na nějaký pokyn k výstupu od svého doprovodu.
Velký upír s Asijskými rysy neřekl po celou cestu ani slovo, takže se podíval na toho druhého, což byl snědý muž s příjemně znějícím Karibským přízvukem. Slyšela ho něco mumlat na sedadle vpředu a uvědomila si, že má na své zápěstí komunikační zařízení – ten typ, co používají členové bezpečnostních služeb na vysoké úrovni po celém světě.
 Ještě více působivé, pomyslela si. Pokud věnovali tolik opatrnosti návštěvám místní rezidence, pak si nedokázala představit jejich chování, pokud by na návštěvu přijel Raphael sám.
Z domu vyšli dva upíři a vydali se po schodech dolů přímo k nim. Mezi tím se jasně rozzářila světla z vnitřku budovy a velkoryse odhalila terénní úpravy i jejich tváře, přesto na první pohled nerozpoznala ani jednoho z nich.
Ale to nebylo překvapující. Upíři neměli tendenci se přátelit, a už vůbec ne za hranicemi svého území. Larissa se stihla trochu připravit a přečetla několik počítačových souborů o rezidenci v Seattlu, které obsahovali i několik fotografií, ale i tak získala jen málo informací o tom, co zde má očekávat.
Darren, který se zúčastnil před lety jednání Rady s Lucienem, by byl možná schopen popsat většinu členů Rady, a možná i jejich poručíky, ale Sophia nečekala, že by narazila na některé z nich tady v Seattlu, takže se ho ani neobtěžovala zeptat.
Studovala ty dva muže, když se blížili k autu. První byl až strašidelně přesnou kopií jejího nemluvného řidiče. Byl to minimálně bratr, ne-li jeho dvojče, a byl fascinující – Sophia si nemyslela, že kdy něco tak podobně fascinujícího viděla.
Druhý upír byl hezký muž, vysoký a dobře stavěný, s dlouhými blond vlasy úhledně staženými dozadu. Říkal něco tomu dvojčeti, který šel k autu a otevřel jí dveře. 
„Vystup, prosím,“ řekl obr svým hlubokým, rachotivým hlasem, který dokonale odpovídal jeho impozantní postavě.
Sophia spustila nohy otevřenými dveřmi ven a posunula se vpřed. Upír natáhl svou obrovskou tlapu a nabídl jí svou pomoc, což vděčně přijmula; všimnul si stejně jako ona hlubokého hučení síly v jejich nyní spojených dlaních. Nebyla to úmyslná ukázka ani od jednoho z nich. Kdyby ji chtěl vyzkoušet, muselo by to být daleko více do očí bijící. Tohle byla prostě jen moc, která v něm žila a byla značná. Sophia věděla, že dostal podobnou odpověď o její vlastní síle. Dnes večer však byli všichni velmi pečlivě zdvořilí.
Došlápla na zem, uvolnila svou ruku z té jeho a pozorovala koutkem oka, jak se k nim přiblížil ten blonďatý upír.
„Sophie,“ řekl chladným a neosobním tónem. „Vítej v Seattlu. Jsem Duncan.“ Sophia ztuhla a snažila se nedat to najevo. To je Duncan? Když s ním předtím mluvila, předpokládala, že je v Malibu. Ale samozřejmě mohlo být její volání přepojeno kamkoli. Je zřejmé, že byla přepojena sem do Seattlu. Ale pokud Duncan byl v Seattlu -
Najednou to všechno dávalo smysl. Bezpečnost - tak neskutečně precizně odvedená. Vědoma si toho, že ji tu odněkud sledují hnědé oči, donutila Sophii udělat krok vpřed a přijmout Duncanovu nabízenou ruku. Mnoho starších upírů by si rukou nepotřáslo, zejména ne těch, kteří se vyvarovali lidského kontaktu. Sophia nebyla jednou z nich. Její život v Riu byl mnohem víc spjat s lidmi, než s upíry.
„Neocenitelný Duncan,“ připustila. Byla překvapena, že svým pevným stiskem přinejmenším netestuje její sílu.
Mnoho upírů v jeho pozici by to udělalo. Ale jestli je pravda to, co o něm slyšela, zřejmě necítil takovou potřebu. Ale zároveň s potřesením ruky přemýšlela, jak moc se na ni informoval v té krátké době od jejího volání. Moc ne, pravděpodobně. Záměrně se v Jižní America chovala zdrženlivě a nijak na sebe neupoutávala ani předtím, když byla jen jednou z většiny Lucienových přítelkyň.
Duncan se pousmál.
„Jen Duncan. A tohle je Juro,“ dodal a ukázal na obřího upíra vedle sebe.
„Co tě přivádí do Seattlu, Sophie?“ Dobře, pomyslela si, přinejmenším neztrácí čas planými řečmi.
 „Když jsme spolu mluvili po telefonu, zmínila jsem se, že jsem zde jménem svého lorda,“ řekla klidně. Bylo to dost blízko k pravdě, aby jí to uvěřili, a mimo toho měla víc než dost energie k tomu, aby mohla své vlastní myšlenky před nimi skrýt.
„Hledám upíra, který zmizel. Stopa mě dovedla až sem, takže jsem doufala, že s povolením, které mi bylo uděleno, zjistím, kam mohu pokračovat ve svém hledání a budu zde mít útočiště po celou dobu mého pátrání.“ Duncan na ni vytrvale hleděl a nic neprozrazovalo jeho myšlenky.
„Pro koho a po kom pátráš?“
Sophia se klidně setkala s jeho chladným pohledem a s pocitem vyčkávajícího vědomí v budově za ní si uvědomila, co je důležitější - a pochopila, kdo čeká uvnitř té budovy. Poslala tam tenkou nitku své síly na průzkum a byla skoro bolestivě, až spáleně odražena syrovou, nepředstavitelně hlubokou silou, která mohla být jen a pouze Raphaelova.
Záchvěv strachu se proplížil podél její páteře, ale obrnila se proti němu. Nemohla si dovolit ukázat slabost. Už ne. Ne, když je Raphael tady v Seattlu a její vlastní Sir tak záhadně zmizel. Je možné, že má Raphael něco společného s Lucienovým zmizením? Nebo, můj Bože, mohl ho Sir Raphael držet jako vězně? Může být Lucien zde v této rezidenci?
Duncan byl ohledně ní trpělivý a zdálo se, že je ochoten stát v chladu vlhkého Pacifického severozápadu po celou noc, dokud nedostane odpověď na svůj dotaz. Zamračila se a zhluboka se nadechla.
„Hledám Luciena,“ řekla nakonec, protože věděla, že se jinak nikdy nedostat přes přední dveře do domu.
„Mám důvod se domnívat, že je poblíž. Dokonce jsem si myslela, že by tu mohl být na návštěvě, ale teď si myslím, že to není moc pravděpodobné.“
Je tady? Víte, kde je?
Potlačila své otázky, i když byla zoufalá a chtěla se zeptat.
Duncan zvedl tázavě jedno obočí, což byla ta největší reakce, kterou kdy u něj někdy viděla. Velmi klidně od ní ustoupil a Sophia věděla, že psychicky rozmlouvá s někým uvnitř. Raphael, pravděpodobně. Tím směrem nikdo jiný důležitý nebyl.
Pak se na ni usmál - jen mírně zkřivil své rty, otočil se a ukázal jednou rukou směrem k příjemně osvětlené budově.
„Můj pán si s tebou chce promluvit.“
Neviděla žádnou jinou možnost, a proto začala Sophia stoupat po betonovém schodišti ke dveřím, podrážděná nešikovností svých jednotlivých kroků, příliš dlouhých a příliš mělkých, než aby si nepřipadala jako přerostlé dítě pobíhající podél obra na schodišti. Ale když spolkla své podráždění, poznala, co přesně ji rozptyluje a způsobuje uzlující se pocit strachu v břiše, což bylo něco, co necítila tak dlouho, že už si skoro ani nedokázala vzpomenout.
Necítila strach od jejích samostatných prvních nocí potom, co ji Lucien vyhnal ze svého domu a přinutil ji najít si svůj vlastní domov.
Duncan kráčel vedle ní a Juro, šel mírně před nimi. Ani jeden z těchto dvou nic neříkal, ale Duncan přinejmenším se zdál přátelsky naladěn. Nijak moc, ale také nebyl nepřátelský. Zvědavý, když už nic jiného, pomyslela si.
Juro otevřel těžké, skleněné dveře a vešel první. Duncan zachytil dveře a podržel je pro ni, přičemž se mírně napjal.
Uznale nad tou zdvořilostí s úsměvem pokývla hlavou a vešla. Ovšem ani toto zdvořilé gesto ji neodvedlo od toho, aby si nad dveřmi nevšimla těžkých, ocelových okenic zavěšených nad nimi.
Žaluzie byly bezpochyby každý den před východem slunce staženy a pravděpodobně to šlo provést pouhým stisknutím jediného tlačítka. Hned za dveřmi byl ‚velký pokoj‘. Místnost tohoto typu byly v mnoha moderních domech, ale tohle byl opravdu velký, příležitostně používaný obývací pokoj, s párem dlouhých a těžkých pohovek stojících čelem k sobě a mezi nimi bylo pouze tlusté sklo konferenčního stolku.
 Pár odpovídajících křesel stál na jeho protilehlých koncích, takže vznikla čtvercová plocha určená k sezení, s obrovským kobercem, který ji celou orámoval svým rozměrem. Strop byl dvakrát tak vysoko než by měl být, pravděpodobně až do druhého patra, s okny, které se stejně jako zeď okolo nich téměř dotýkaly linie střechy. A stejně jako u dveří, i zde byly automatické rolety.
 Tato stavba byla konstruována přímo pro upíry. Dveře byly jediným skutečně zranitelným bodem a v době, kdy je případný vetřelec zdolá, bude muset pokračovat s bezpečnostní roletou a i ta byla určitě do značné míry nedobytná.
Duncan prošel přes půlku toho velkého pokoje svižným tempem a zamířil rovnou k další dvojici vysokých dřevěných dveří. Ve stejné době Juro s ní po boku zpomalil svůj krok, než jeho dvojče a muž s karibským přízvukem za nimi zavřeli, načež ji vedli v  Duncanových stopách, který mezitím otevřel jedny dveře a zmizel v místnosti za nimi.
 Juro znovu zpomalil a jednou pohlédl na své dvojče před tím, než se zastavil před otevřenými dveřmi a pohybem své široké dlaně jí naznačil, že má vstoupit před ním.
Sophia se setkala s jeho pohledem, pak pohodila svými dlouhými vlasy a vstoupila do jámy lvové.
Udělala dva kroky do místnosti, a její pohled rychle přelétl ze strany na stranu, přičemž vzala na vědomí malou skupinu upírů. Stál tam i vedoucí Seattleské rezidence Wei Chen.
Byl jedním z těch, které znala z fotografie ze spisu, jež si pečlivě vedla Larissa. Byli tam ještě tři další, z nichž už žádného neznala, ale všichni tři - včetně Wei Chena - ji bedlivě sledovali a jejich síla doutnala těsně pod bodem výzvy, připraveni chránit svého lorda.
Přesunula svůj pohled dál a uviděla Duncana stojícího na opačné straně místnosti, u obrovských oken s výhledem do údolí pod nimi. Když vešla, otočil se k sedícímu upírovi, kterým mohl být pouze Raphael.
Sophia si nemohla pomoci. Zhluboka se nadechla a její pohled se na tom velkém upírovi sedícím na čestném místě zasekl.
Proč ji nikdo nevaroval? Vždyť celý doslova vibroval silou. Ta kolem něj zkreslovala vzduch a bolestivě se zakusovala do jejích nervových zakončení, když se snažila udržet si chladný výraz své tváře. Myslela si, že její pán Lucien je silný - a byl. Ale nikdy neměl sílu, jako je tato, a nikdy se nesnažil svou sílu zdokonalovat; natož udělat něco jiného nad rámec toho, co byl ochotný učinit pro správu svého území, nebo snad aby ztratil většinu svého času a energie, kterou měl vymezenou na potěšení a hraní hloupých her.
 Sophia promarnila několik drahocenných vteřin a litovala své vlastní pošetilosti z těch tolika let, které protančila na horkých, vlhkých ulicích Rio de Janeira, místo pěstování své vlastní síly. A proklela Luciena, který nijak nepodporoval žádné ze svých dětí po dobu jejich dlouhých životů.
Raphael - to věděla okamžitě - si se životy nezahrával. Byl ve své nejzákladnější formě energie velmi výkonný a dokázal povzbudit i tu nejjemnější část vědomí, čemuž se nic nevyrovná. Ale zatímco její upírská část vzala na vědomí jeho sílu – a tu svou držela opatrně potlačenou, aby se zabránilo dokonce i jen jako dech slabému přestupku - žena ještě pořád nevzala na vědomí jeho krásu.
Dokonce i jako člověk musel být impozantní. Byl dobře přes šest stop vysoký, měl široká ramena, krátké černé vlasy a neobvykle černé oči. V nich na chvilku problesklo stříbro, jako důkaz o jeho připravenosti. Jako kdyby to bylo potřeba, když byl obklopen tak mnoha upíry, kteří byli jeho vlastní silné děti.
Sophia byla náhle ráda, že se tak pečlivě oblékla. Věděla, že její postava, ukrytá v černém svetru a černých legínách, má velmi ženské křivky, a že kozačky s jehlovými podpatky dodají jejím nohám atraktivní délku.
Zachytila svůj dlouhý kabát a poklekla ladným pohybem do půvabného pukrle, které se naučila před stovkami let pod dohledem své chůvy.
„Lorde Raphaeli,“ řekla a úmyslně svůj hlas snížila do nízkého, smyslného předení.
„Sophia, Micaela, Angelina de Sandoval y Rojas, věrný služebník Sira Luciena Guiscarda, Lorda kanadského území.“ Vzhlédla a úmyslně se setkala s jeho pohledem.
„Ale mezi námi, můj pane,“ řekla, „Sophia bude stačit.“
Raphael si ji nezaujatě prohlížel, takže nic nenaznačovalo, že ji považuje za něco jiného, než jen něco na obtíž.
Hubená lidská žena stojící za jeho ramenem… to bylo něco jiného. Studovala Sophii s neskrývaným odporem a její pravá ruka klesla k její krátké kožené bundě, kde… Můj Bože, ta žena měla zbraň! Sophia přesunula svůj pohled zpět k Raphaelovi, který si očividně všiml reakce té ženy a bezpochyby ji za to potrestá.
Ale namísto toho upíří lord zvedl svou ruku a dotkl se ženiny nohy v jednoznačném signálu, který pochopila i Sophia.
A samolibý výraz v zelených očí té lidské ženy a její nepatrný úsměv, značily její vítězství. Děvka.
Sophia přesunula svou pozornost od ženy zpět k Raphaelovi a nechala ho zaregistrovat její zdvořilé zklamání, než sklonila respektem svou hlavu.
 „Kde je Lucien, Sophie?“ Zeptal se Raphael a jeho hlas se sametovým pláštěm síly brněl proti její kůži. Sophia zvedla hlavu a jejich pohledy se znovu setkaly.
„Můj pane, doufala jsem, že je zde.“
 Viděla, jak se Duncan mírně posunul, slyšela nadechnutí upírů stojících za ní a věděla s chladnou jistotou, že její Sir nikdy v Seattlu nebyl. A pokud byl, nikdo z nich o tom nevěděl.
Raphael ji i nadále studoval a jeho výraz postrádal jakékoli emoce. Právě on ze všech upírů zde neprokázal žádnou reakci na její odpověď, a informace, kterou obdržel - nebo její kousek – ho nepřekvapila, a rozhodně ho neznepokojila.
„Lucien nevstoupil na mé území,“ řekl bez obalu, a zjevně o tom neměl žádné pochybnosti ani pocit, že by to měl nechat zkontrolovat.
„Proč jsi očekávala, že ho tady najdeš?“ Zeptal se Duncan ze své pozice u Raphaela. Náhle si Sophia uvědomila, že je stále ještě ohnutá do nepohodlné poklony, a stoupla si v celé své výšce a skromnosti.
Přelétla pohledem od Duncana na Raphaela a zase zpět. Jak moc jim toho má říct? Lucien ji sem poslal, ale chtěl někomu svěřit podrobnosti o úmrtí ve Vancouveru?
Obecně platí, že upíří páni spolu nesdílí informace - nebo cokoli jiného. Byli až skoro zlomyslně teritoriální a zcela otevřeně nepřátelští - alespoň ti v Severní Americe. Bylo to neslýchané, ale silnější lord dost často změnil hranice svého území ve snaze obohatit se na úkor jiného, často slabšího lorda, a díky tomu vznikaly časté spory a někdy se řešily dost násilně.
Kanadské území Luciena bylo obrovské, ale do značné míry neuspořádané - jak z hlediska lidí a upírů, tak i pro případné ambice jakéhokoli jiného pána. To byla pro Luciena dobrá věc, protože - jak jí mnohokrát řekl, Lucien byl milencem, ne bojovníkem.
Sophia si nebyla vědoma žádného otevřeného konfliktu mezi jejím Sirem a lordem Raphaelem, nebo snad kterýmkoli dalším lordem ze severu, když na to přijde. Ale také byla dlouho pryč a věnovala záležitostem zde tak málo pozornosti.
Nevítaná myšlenka poslala úponky nevolnosti do jejího břicha. Věděl Lucien, že zde je Raphael, když ji povolal zpět do Kanady?
A pokud to nevěděl, měl o tom alespoň nějaké podezření? Mohla by existovat souvislost mezi úmrtím ve Vancouveru a nějakým obchodem, který má v plánu uzavřít upíří lord z Malibu v této rezidenci z betonu a oceli?
Sophia si povzdechla a obrátila svůj pohled zpět k Raphaelovi, který líně zamrkal a nechal svá víčka pomalu klesnout, aby skryl stříbřitý lesk moci. Málem se rozesmála.
Nad čím to přemýšlí? Nemusel ji žádat o žádné informace; mohl vtrhnout do její mysli jak do otevřené plechovky a jednoduše si je vzít.
„Lucien mi před několika dny zavolal domů,“ prohlásila hořce.
„Byl to po letech náš první kontakt.“ Zatřásla odmítavě hlavou a opravila se.
„Po několika desetiletích. Žila jsem v Brazílii. Lordi tam dole jsou - více méně – laxní, co do obsazenosti jejich teritoria. Dokud upír dodržuje několik základních pravidel, nikdo se o něj nezajímá - a ani o to, kdo ho zplodil.
„Jak tě Lucien kontaktoval?“ Zeptal se Duncan.
Sophia se podívala na Raphaela, než odpověděla, ale upíří pán vypadal spokojeně, že jeho poručík převzal nit hovoru.
„Přímo,“ řekla prostě. „Mluvil jen v mé mysli, když jsem se jednou večer probudila. Nesdělil mi žádný důvod – prostě mě povolal domů, jelikož to bylo naléhavé.“
 „Víš proč?“
Sophia zavrtěla hlavou a ukázala jim svou frustraci.
„Ne,“ připustila.
„Jen jsem včera večer přijela do Vancouveru, šla rovnou k jeho hlavní rezidenci a myslela si, že už na mne čeká - ale nebyl tam. A nikdo, s kým jsem mluvila, neví, kde je.“
„Co tě přimělo myslet si, že bys ho mohla najít zde v Seattlu?“
„Dopis. Zanechal mi dopis s podrobnostmi o jisté nedávné a velmi znepokojující události. A pak napsal, abych jela sem.“
 „Jaké události?“ Promluvil nečekaně Raphael a uvolnil trochu své síly, aby zdůraznil, že očekává pravdivou odpověď. Sophia se zhluboka nadechla a naklonila dopředu. Lucien měl nechat tuto záležitost na ní. Měla věřit svým instinktům, měla se jimi řídit - a tyto instinkty jí říkaly, ať mluví čistě a citlivě o tom, co ví. Jakákoliv jiná cesta povede pouze k dalšímu zabíjení.
„Smrt, můj pane,“ řekla stroze.
„Tři upíři ve Vancouveru byli vymazáni. Nevím jak, nebo čí rukou, ale zabijáci můžou být nyní i na tvém území, a... Věřím, že Lucien je nějakým způsobem zapojen do tohohle neštěstí.“


23 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad a už sa neviem dočkať pokračovania 😉😉😉

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za ďalšiu kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát za skvělou kapitolku !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překald a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Veľmi pekne ďakujem za super kapitolu dievčatá ❤

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...😘😉

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji... skvělý překlad!

    OdpovědětVymazat