sobota 8. července 2017

Potěšení temného prince - Kapitola 11

Překlad Wenice, korektura Majka

„Pro lásku všech, tohle je úděsný, to nebude držet klapačku?“ Dožadovala se Regin a zastavila videohru.
MacRieve teď v kleci ve sklepě řval už několik hodin a držel tak Lucii na ostří hraně - což bylo nepohodlné místo, kde by mohla se svými stále bolavými svaly z předchozího večera být. Bohové, jak za ty nezasáhnuté výstřely platila.

A co bylo ještě víc zneklidňující, Nïx seděla na opěradle pohovky, nepřítomně si zaplétala dlouhé černé vlasy a studovala Luciiny reakce. Nïx, která měla obvykle tak duchem nepřítomné oči, ji pozorně sledovala. Ví, jak se ohledně něj cítím…
Nebo jak se ohledně něj cítila - předtím než ho viděla, jak se proměnil, měl divoký výraz tváře a tak ostré špičáky.
Pusťte mě zatraceně odsud!“ Ozvalo se zezdola.
Regin pohlédla na Lucii jako by to byla její chyba. „Úplně mě kvůli tomu přešlo vzrušení a to ani-“ Regin se obrátila, aby zaječela přes rameno „-nemám zájem!“
Otevři tu zkurvenou klec, ty zatracenej zářící blázne!“ Bohové, byl rozzuřený.
Přesto jakmile se tahle myšlenka vynořila, vzpomněla si na to, jak jí nemotorně stíral slzy. A včera v noci dokonce i potom, co si uvědomil, co mu udělala, pořád se po ní natahoval.
„Někdo musí udělat Scoobymu svačinku nebo tak něco, protože tohle vytí je šíleně nudný!“
Slyšely ho bouchat proti mřížím, ale nikdy je nedokáže prolomit. I když byly Lykajové nejsilnějším druhem všech Lorů, ten kov byl nezničitelný a to díky kouzlům zakoupeným od čarodějnic.
„Jdi ty, Luce,“ řekla Regin a toužebně pošilhávala po videohře.
„Co myslíš, že bych mohla já udělat?“
„Přitahuje ho to k tobě. Je to hnusný, to teda jo… Aspoň to běž zkusit. Jenom mu prostě nezvedej ohon nebo tak něco.“
„Regin!“ Vyštěkla Lucia a vrhla postranní výmluvný pohled na Nïx.
S protočením očí Regin řekla: „Jo jasně, jako bys to u jasnovidky neměla už dávno sečtený.“
Nïx na ni mrkla.
„No tak, nikdy jsem se v té hře tak daleko nedostala.“
Lucia pomalu vstala a potlačila škubnutí, když jí zaprotestovaly svaly. „Fajn, půjdu,“ řekla a chovala se, jako by ji to, že MacRievea uvidí, otrávilo, i když to chtěla udělat od chvíle, kdy se probudil. Chtěla mu konečně poděkovat za záchranu svého života – za to, že ji pečlivě schoval stranou a pak se vztyčil nahoru jako ztělesněný hněv proti upírům, kteří vpadli do domu její rodiny.
Zjevně i zvíře dokáže být citlivé. Nebo smrtící. Bez ohledu na to, čím byl nebo na to, co v něm bylo, zasloužil si její vděčnost.
A nevadila by jí ani šance zjistit, proč na něj tak intenzívně reagovala. Jak by k němu mohla být přitahována ještě i potom, co uviděla, co v něm je?
„Dlužíš mi něco, Reege,“ dodala Lucia ukřivděným tónem.
Nïx její chování snadno prokoukla a mrkla znovu, byla čím dál tím víc šťastnější a bavila se Luciiným chováním. Ale když ji jasnovidka následovala až ke dveřím do sklepa, Lucia se otočila a řekla: „Ne, chci si s ním promluvit sama.“
„Dokonce, i když už vím všechno, co mu hodláš říct? Stejně jako vím o té výměně slin, kterou jste si v bažině před dvěma týdny tak pečlivě zajistili.“ Pak Nïx dodala jemněji: „Líbí se ti?“
Lucia vzdychla a opřela se ramenem o zeď. „Nechápu to. Je jako můj kryptonit. Už jenom ten jeho skotský přízvuk…“
„Způsobuje, že se ti stočí drápky?“
„Pořádně. Když jsem s ním byla, bylo to jako bych neměla žádnou obranu. Dostal v očích ten výraz a můj mozek se vyprázdnil,“ připustila. „Už jsi někdy bojovala se soupeřem, proti kterému jsi neměla žádnou obranu? Něco jako plivač ohně nebo slin s kyselinou?“
„Jednou jsem čelila ženě s diamantovou kůží,“ řekla Nïx se zatajeným dechem. „Byla jsem jako přikovaná - a to i když mě škrtila jako o život.“
„Opravdu?“
„Ne, viděla jsem tu postavu v X-Menech. Jenom jsem chtěla, abys mě politovala. Žel bohu, já žádné slabiny nemám.“
„Kromě vlastního šílenství,“ zdůraznila Lucia.
Povzdechla si. „Skvěle zahráno, Lukostřelkyně. Tak pokračuj…“
S hlubokým nádechem Lucia otevřela dveře. Jak sestupovala po schodech dolů, zaklesl se do ní MacRieveův pohled, jeho oči byly ledově modré a tmavě hnědé vlasy rozcuchané. Měl na sobě další pár obnošených džínsů a černé triko s dlouhými rukávy. Jednoduché oblečení. Ačkoliv sama u sebe možná toužila po komplikovanějších oděvech, u mužů se jí líbila jednoduchost. Další zdráhavě připsaná položka do sloupečku MacRieveových pozitiv.
Okamžitě rukama pevněji sevřel mříže a snažil se je zlomit, svaly na pažích a ramennou se mu vlnily.
„Nemůžeš s nimi pohnout MacRieve. Byly zesílené čarodějnicemi.“
Najednou je pustil a rty se mu znechuceně zkroutily. Vždycky slýchávala, že Lykajové mají k čarodějnicím averzi. Evidentně byly ty drby pravdivé.
„Proč jsi mi to udělala? Pomohla jsi jim chytit mě do pasti po tom, co jsem ti zachránil život před těmi upíry? Nemáš zatraceně zač!“
A tady její plán vyjádřit mu svoji vděčnost zmizel. Odvrátila zrak a nechala si vlasy spadnout přes obličej.
„Jako poděkování jsi mě zavřela do klece v týhle posraný díře.“
Rozhlédla se kolem. Uvnitř klece bylo základní příslušenství a pěkné polní lůžko. „Není to tady dole tak špatné,“ řekla a v duchu připustila, že by tam mohlo být trochu vlhko - tahle půlka suterénu byla postavena před tím, než si lidi uvědomili, že sklepy do vodou nasáklé jižní Louisiany skutečně moc nepasují. „Má okno,“ zamumlala defenzivně.
„Lousho, můžeš mě osvobodit.“
„Vytáhni to znovu a odejdu.“
„Tak mi řekni, co tady dělám!“
„Věřil bys mi, kdybych ti řekla, že Lachlain žije? A že unesl moji neteř Emmaline a prohlašuje, že je jeho životní družkou?“
Ztuhl. „Ne, nevěřil. Spletly jste se.“
„Nijak jsme se nespletly.“ Zamračila se. „Jak je možné, že bys to nevěděl?“
„Nebyl jsem na našem území už nějakou chvíli. A teď si prakticky tvoji historku nemůžu ověřit. Jak dlouho budu tady dole?“
„Dokud nedostaneme Emmu zpátky,“ odpověděla.
„A tys tohle udělala potom, co jsem zachránil tebe - a tvoje sestry?“
„Nedlužím ti vysvětlení. Jsme nepřátelé.“
„Ne, nejsme! My jsme…“
„My jsme, co?“
Kompatibilní,“ odpověděl tak hladce.
„Proč jsi tu noc vlastně přišel do Val Hall?“
Pohodil širokými rameny. „Byl jsem v sousedství.“
„A tos tam byl taky včera v noci? Očividně mě sleduješ. Řekl jsi mi, že nejsem tvoje družka. Lhal jsi?“
„Ty budeš z nečestnosti vinit , když jsi právě použila samu sebe jako návnadu, abyste mě chytily a pak mi lhaly do očí?“ Když měla očividně pochybnosti, řekl: „Přemýšlej o tom - pokud bys byla moje družka, tak jak bych se dokázal při úplňku držet daleko pryč od tebe?“
„V kleci jako je tahle.“
„Lykajové neudržují spojenectví s čarodějnicemi.“ Zdálo se, že při té myšlence potlačil zachvění.
Takže nejsem jeho. „MacRieve, tvůj bratr je naživu.“
„Říkáš, že se po sto padesáti letech vrátil zpátky z mrtvých a jeho královna, ta Emma, je Valkýra?“
„Ne tak přesně.“ Je poloviční upírkou. Jak by Garreth reagoval na skutečnost, že životní družka jeho bratra - i když byla nesmělá a laskavá - bumbala krev?
„Řekni mi co přesně,“ požadoval Garreth.
„Zapomeň na to.“
„Pak musím Lachlainův návrat vidět, abych tomu uvěřil,“ řekl, i když v něm vytryskla naděje. Ačkoliv to byla fantastická povídačka, Garreth sám Lachlainovu smrt nikdy nepřijal. Celá desetiletí pátral po tom, aby našel mýtické skryté hlavní město Hordy. Po prvních třiceti letech přemýšlení a různých průzkumů připustil, že by bylo lepší, kdyby Lachlaina zabili.
Demestriu byl znám mučením nepředstavitelnými způsoby.
Kdyby si teď Garreth dovolil, aby skutečně uvěřil tomu, že se jeho bratr vrátil a pak se dozvěděl, že to byl omyl… nemyslel si, že by dokázal o Lachlaina přijít dvakrát.
„Moje trpělivost už toho má plné zuby, Lousho.“ Ona taky a bude mít ještě víc, pokud jeho "zajetí" nebude poněkud dobrovolné - na krátkou chvíli se probudil, když ho sem přepravovaly. Zkontroloval spoutání a hodlal ho roztrhat, když se zeptal: „Kam mě to berete?“
Byla bledá a oči měla skelné kvůli přetrvávající bolesti. „Na Val Hall.“
Garreth přestal bojovat. Koneckonců, byl Lykaj - žádná klec by ho nedokázala zadržet a brala ho do svého domova. Pomyslel si, že to může být příznivá změna. Bude k ní mít blíž a bude schopen ji lépe ochránit. Teď byl v pasti. Zatracené čarodějnice!
Sedl si na podlahu a opřel se zády o zeď, přitáhl si koleno k sobě. „Posaď se,“ přikázal a jemnějším tónem dodal: „To je to nejmenší, co můžeš udělat.“
Se zlostným pohledem si před klec přitáhla židli a opatrně se posadila. Pořád měla bolesti. Zatvrdil se proti znepokojení, které cítil. „Proč jsi byla v agónii bolesti tu noc, kdy zaútočili upíři? Necítil jsem na tobě žádnou krev a neviděl jsem žádné zranění.“
„To není tvoje starost.“
„Takže ty cítíš bolest, když mineš ránu?“
Vypadala polekaně a očividně byla na hraně, znovu si nechala vlasy spadnout přes obličej. Nad špičatými oušky měla tlusté copánky, ale zbytek její zářivé hřívy volně splýval dolů a kadeře se jí valily přes čelo dolů. „Co bys ty o mně mohl vědět?“
„Víc, než si myslíš. Udělal jsem si z tebe svůj hlavní předmět studia. Ačkoli jsem nezjistil všechno, co jsem měl v úmyslu. Většina lidí jenom ví, že jsi Lukostřelkyně.“
Zdánlivě se jí ulevilo a řekla: „To jsem já. To je všechno, co se ví.“
„A co tvoje rodina, tvoje biologická matka? Kdo byli její lidé?“
Ohlédla se přes rameno ke schodišti, než se opět obrátila čelem k němu. „Nevím, kdo byla. Já ani nevím, čím byla.“
„Mohla být Lykajkou?“
Lucia pokrčila štíhlými rameny. „Co já vím.“
„Aha, tak to je ten důvod, proč jsi k ostatním frakcím mnohem rozumnější. Mohla bys být s nimi příbuzná,“ poznamenal. „V každém případě, pokud tvým záměrem bylo být tajemná, uspěla jsi.“
„Oh, jsem tajemná? Ukázal ses z ničeho nic, abys v mém obývacím pokoji dva upíry zbavil hlavy.“
„Zeptej se mě na cokoliv a já odpovím.“
Zvedla vyzývavě obočí. „Opravdu, Temný princi?“
„Ano. Takhle mi říkali.“ Garretha nikdy nenapadlo, že by byl králem, ne s nesmrtelným starším bratrem, a choval se podle toho, říkal a dělal věci, které Lachlain nikdy nemohl. Garreth byl divoký a přezdívalo se mu Temný princ dřív, než dosáhl dvaceti let. A ano, asociace s Luciferem byla cílená. Zodpovědný Lachlain byl zvyklý, že ho tahal z jednoho průšvihu po druhém. „Hrabala ses v mojí minulosti?“
„Hrabala? Tvoje minulost je celkem dobře známá.“
„Možná. Nepochybně jsem udělal pár chyb.“ Dost velkých. Kdyby se víc zapojoval do záležitostí klanu a méně se zabýval sám sebou, možná by se tu osudnou noc jeho bratr nevydal na cestu sám. „Aspoň jsem svoje činy odčinil, když jsem všechno zpackal.“ Na rozdíl od tebe, moje malá družko.
Ignorovala jeho kousavý komentář a zeptala se: „Proč jsi sem přivedl svoje lidi? Sem do Louisiany?“
„Poté, co můj bratr zmizel, chtělo být mnoho Lykajů co nejdál od Hordy, jak jen to bylo možné. Tohle vůbec nebylo první místo, které jsme si vybrali, to mi věř.“ Jakmile zdědil korunu, umírnil svoje chování a pak začal důkladně prohledávat zeměkouli kvůli nějakému novému domovu jen pro ně, aspoň tohle chtěl pro svůj lid udělat. „Ale nakonec, to dává smysl.“
Po dalším ohlédnutí přes rameno řekla: „Dávalo smysl neoprávněně vniknout na území Valkýr?“
Ano, neboť tak bych tě nikdy nenašel. „Nejsme tak špatní sousedé, děvče. A Valkýry a Lykajové nejsou žádní nepřátelé.“
„Až na Akcesi. Kdy jsme všichni přinuceni bojovat.“
Každých pět set let docházelo ve světě Lorů k rozhodujícím událostem, které přiměly každého z nich jít do konfliktu mezi frakcemi. Někteří tvrdili, že tahle koncentrace incidentů byl mystický mechanismus, jak zredukovat počet věčně narůstající populace nesmrtelných.
Nebyla to žádná velkolepá válka, která všechno rozhodla - alespoň tak tomu v minulosti nebylo - ale jednotlivé bitvy a konflikty směřovaly k vyhlazovací válce. Jakmile se Akcese přehnala, frakce s největším počtem hráčů, kteří byli stále naživu, vyhrála. „Lykajové tuhle Akcesi nebudou bojovat s žádnou Valkýrou.“
„Víš, co tohle všechno pohání. Nebudeš nad tím mít žádnou kontrolu,“ řekla s dalším pohledem přes rameno.
„Mohly by tvoje sestry nelibě schvalovat to, že tě to ke mně přitahuje?“
Najednou se k němu obrátila čelem. „Nepřitahuje!“
„Lži sama sobě, Lousho. Ne mě. Tu noc jsem tam byl s tebou, pamatuješ? Ty se na to možná snažíš znovu nevzpomínat, ale já to mám vypálené do hlavy.“
„Ne, ve skutečnosti si to chci připomínat - ráda si svoje chyby pamatuju. Abych je nemusela opakovat.“
„Takže chyba? Takhle vy Valkýry říkáte orgasmu, při kterém křičíte a svíjíte se?“
Mezi zaťatými zuby procedila: „Žádala jsem tě, abys určité věci nedělal a tys mě prostě ignoroval.“
„Jako co?“
„Jako abys mi nesundával spodní prádlo. Strhal jsi ho ze mě a pak ho ukradl! Proč bys to vůbec dělal?“
Vrhl na ni nestydatý úsměv. „Abych s ním dělal neslušné věci.“
Zvedla ruku. „Víc už nechci slyšet. Znovu MacRieve, proč jsi tu noc přišel na Val Hall?“
„Protože jsi ječela jako jezinka? Viděl jsem na podlaze rozházené šípy. Žádný z nich nebyl od krve. Platila jsi za to, žes minula? Možná jsi udělala nějakou dohodu s ďáblem, abys takhle střílela.“
Oči se jí stříbřitě zablýskly. „Nevíš nic!“ Vystřelila na nohy a utíkala pryč, šplhala po schodech, aniž by se ohlédla.
„Pojď sem, Lousho!“ Šaráda skončila, chtěl z té klece ven. Zaťal čelist a snažil se mříže ohnout - nic. „Čert tě vem, Valkýro.“

Jakmile se dostane ven… žádné čarodějnice na světě ji nedokážou ochránit.

28 komentářů:

  1. Vdaka za skvelú kapitolu a teším sa na pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc,moc ďakujem za ďalšiu skvelú kaitolu ❤

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za další překlad a korekci 😀

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji! S kžadou kapitolou se víc a víc těším na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekruru :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat