pondělí 12. června 2017

Sophie - Kapitola 8

Překlad Majka, korektura Evudar

Lucienova slova se Sophii okamžitě znovu vybavila, když se probudila.
Po celou příští noc ji budou jako závaží tížit na hrudi. Odhodila stranou deky, jakoby ji náhle jejich tíha dusila, namísto toho, aby ji zahřívaly. Malou silou své vůle zažehla svíčky, které osvětlily její malý, bezútěšný úkryt, ve kterém přečkala den.
Pečlivě složila Lucienův dopis a lehce se dotkla jednoho růžově zbarveného rohu, který byl usvědčujícím důkazem o Lucienově lítosti. Pak vložila list papíru zpátky do obálky, sebrala fotografii tří upírů, které nikdy nepoznala a už je ani nepozná. Všichni tři byli mrtví, zničeni lidskou nenávistí a Lucienovým bláznovstvím. Ale teď se jeho hloupost dotkla i ostatních. Nebezpečně – a od koho se očekává, že to uklidí, a co vlastně? Ochránit jeho skrytou bezmocnost, zatímco on se schovává v bezpečí?

Typický Lucien, pomyslela si rozzlobeně. Nikdy nemyslel na nikoho jiného než na sebe, své potěšení, svou zvědavost a na tu svou zatracenou sexualitu.
Utřela si zbytky vlastních slz – neplakala pro Luciena, ale pro ty nevinné upíry, které dostihla jejich smrt. Sophia vstala a otřásla se, jak se studený vzduch otřel o její nahá ňadra. Okamžitě si vzpomněla na krásného Aurelia, s jeho dlouhým, štíhlým tělem a vzrušila se.
Mohla by si opět vyžádat na malou, smyslnou chvilku, ale byla ženou disciplíny a skutků. Je ještě jedna věc, ve které se ona a její lord vždycky neshodli.
Přešla těch několik kroků k padacím dveřím, kde se zastavila a svými smysly prozkoumala místnost nad sebou, zda je skutečně sama. Potom vstoupila nahoru, do horní části chaty.
Letmý pohled ji ujistil, že se zde po dobu její nepřítomnosti nic nezměnilo, a že tam nikdo nevstoupil, zatímco spala zcela bezbranná pod jejich nohama. Znovu se zachvěla úplně jiným druhem chladu – nenáviděla, za jakých okolností se tu ocitla, a nenáviděla Luciena pro jeho trvalá požitkářství, která ho jednoho dne budou stát život. Přešla k prádelníku, zvedl staromódní telefon a čekala, kdo jí odpoví. Netrvalo to dlouho.
„Má paní?“ Odpověděl hladký mužský hlas.
„Musím mluvit s Larissou.“
„Mám ji k tobě poslat, má paní, nebo –“
„Přepojit telefon bude stačit.“
„Malý moment.“
Bylo to spíš deset sekund, ale nakonec uslyšela Larissin jemný hlas. „Lady Sophio, jak ti mohu posloužit?“
„Musím se obrátit na kancelář lorda Raphaela, Larisso. Můžeš mi to zařídit?“
„Samozřejmě, paní. Přeješ si promluvit s ním osobně, nebo
mám –“
„Ne,“ přerušila ji Sophia rychle. „Chci někoho z jeho zaměstnanců. Potřebuju nějaké informace.“
Raphael byl ta poslední osoba, se kterou by chtěla přímo mluvit. Tahle zpráva byla už tak dost špatná. Velmi špatná. Mnohem lepší bude promluvit si s někým jiným, aby se v těchto dnech nezaměřil na rezidenci v Seattlu.
„Tak snad jeho poručík Duncan, paní?“ Ozvala se Larissa.
Duncan, pomyslela si Sophia mrzutě. Nikdy se s upířím lordem nebo jeho poručíkem nesetkala, ale Duncan měl být údajně stejně silný, jako kterýkoli člen upíří Rady s výjimkou samotného Raphaela. Odfrkla si měkce. Pouze Raphael si mohl jako poručíka držet upíra tak silného, jako je Duncan.
„Má paní?“ Ozvala se Larissa.
„Ten, kdo telefon zvedne, bude pravděpodobně stačit, Larisso. Děkuji.“
Sophia zavěsila a čekala, zatímco se její pohled vracel zpět na fotografii. Byl to náhodný snímek pořízený osobním fotoaparátem.
Ti tři seděli těsně vedle sebe – žena ve středu objímala rukama oba muže, a ti měli paže propletené kolem ní v jednoduchém gestu náklonnosti. Žena se usmívala, hlavu nakloněnou k jednomu muži, ruku druhého muže položenou na pravém stehně. Ale v jejích očích bylo dost ostražitosti, když se dívala do fotoaparátu, i nedůvěřivosti, který Sophii řekl, že tato žena byla pravděpodobně starší upírka, která žije skrytá a není jí zcela příjemné, že se s ní chtěli muži vyfotit.
Muži žádné takové výhrady neměli, jejich výrazy byly upřímně šťastné a rozesmáté, protože trávili večer s kamarády.
Sophii se sevřelo srdce. Pryč. Všichni byli pryč. Kolik jim asi bylo let, kudy kráčeli po této Zeměkouli a čeho všeho byli v těch letech svědky?
„Čert tě vem, Luciene,“ zašeptala. Telefon zazvonil a Sophia po něm prudce sáhla, jak už chtěla mít tento hovor za sebou.
„Sophie,“ řekl chladný, mužský hlas.
„Jsem Duncan. Mohu ti nějak pomoci?“
Sophia ztuhla. Duncan? Proč by Raphaelův impozantní poručík měl být tím, kdo přijal její hovor? Byla nikdo. Silná, to ano, ale nikdo to o ní nevěděl. Nikdy nebyla na zasedání Rady, nikdy ani nebyla vidět při Lucienově cestě mimo Kanadu, a to už bylo před desítkami let. Tak proč by Duncan přijmul její hovor, když tak zčistajasna zavolala?

Možná proto, že Raphael již má podezření na to, co Lucien udělal, a Sophia teď bude tím, kdo za to zaplatí.

18 komentářů:

  1. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad a už sa neviem dočkať pokračovania 😉😉😉

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další super kapitolu a těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Vdaka za preklad a korekciu a som zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat