sobota 17. června 2017

Séverin - 4. kapitola

Překlad Wenice, korektura Mika

Cesta zpátky do zátoky se hodně lišila od cesty, kterou Taylor musela před několika hodinami podniknout do města. Tehdy šla po svých, byla vyděšená, měla strach a cítila se provinile kvůli tomu, že odchází od člověka, který jí pomohl. Teď se zářícím a hřejivým sluncem nad hlavou jejím tělem projížděla úleva a vzrušení. A její způsob dopravy? Silná, svalnatá, srstí lemovaná záda velice krásné a velice rychlé pumy.
Puls jí poskakoval, jak se hnal hustým mokrým podrostem a přeskakoval keře a cypřiše. Naklonila se víc dopředu a pevně ho sevřela kolem krku. Udělal v hrdle nějaký zvuk, něco jako že je hladový a přesto je spokojený, a přidal do kroku. Taylor se proháněly hlavou myšlenky a otázky. Bylo to skutečné? Omdlela někde? Sní o tom? Nejenom, že se dostala do Wildlands, ale byla pohoštěna - neměla pro to lepší slovo - tím, komu její srdce, jak se zdálo, důvěřovalo. Možná proto, že byl jako ona. Utíkal… skrýval se před minulostí, kterou vyleptala bolest.

„Děkuji ti.“ Zašeptala mu ta slova do ucha. Dvě slova, která toho v sobě zahrnovala tolik.
Zavrčel na ni a zrychlil.
Je pravda, že nevěděla, co se bude dít dál. Raphael jí dovolil, aby zůstala, protože věřil, že by mohla mít nějaké informace o Haymore Centru. Což bylo nepochopitelné. Proč by měla mít Pantera zájem o nějaké náhodné zařízení bez ohledu na to, že si Taylor byla celkem jistá, jak ho zklame. A až to udělá… mohl by ji přimět odejít. Ale teď se se Séverinem vraceli zpátky do domu ve stromě. A poprvé po tak dlouhé době se - ve svém srdci a ve svém nitru - cítila v bezpečí. S ním byla v bezpečí.
Séverin zvolnil krok a přišel ke známému impozantnímu cypřiši. Zastavil se přede dveřmi stromu a dovolil jí slézt dolů. Když to udělala, otočil se k ní.
„Domove, sladký domove?“ zeptala se s drobným pousmáním.
Přikývl, jeho pohled byl intenzivní.
„Jsi si jistý, že je to pro tebe v pořádku?“ zeptala se. I když byla vděčná, že je tady, pořád se cítila jako břímě.
Na krátký okamžik na ni Séverin jenom zíral. Pod tím intenzivním zkoumáním stříbrných očí se s Taylor děly věci. Horkost v bříšku, vřelost v srci a zvláštní povědomí o tom místě na jih od pupíku, což bylo naprosto nové a znepokojující. Byl puma, a přesto to byl také mužem. Bylo to zvláštní na to, aby si to v sobě srovnala.
Potom se pohnul směrem k ní a hodně podobně jako domácí kočky, které ve svém životě poznala, se o ni začal otírat. O levou stranu těla, pak o pravou. Od svého ramene až k boku.
Byl to jeho způsob, jak jí odpovědět? Ano, chce ji tady. Na rtech se jí objevil úsměv a zasmála se. Zastavil se a pohlédl na ni - a Taylor by přísahala, že se ta puma taky usmívá.
Během příštích pár hodin jí Séverin ukázal, kde se nachází čerstvý proud vody a kde se může nashromáždit suché dříví. Ve chvíli, kdy se vrátili ke stromu, byla vyhladovělá.
„Byla jsem zvyklá s mou učitelkou a její rodinou jezdit kempovat, takže vím, jak rozdělat oheň.“ Svraštila obočí. „Hádám, že ty jíš syrovou stravu, i když…“
Séverin neodpověděl. Ve skutečnosti se na ni vůbec nedíval. Větřil ve vzduchu. Zachytil nějaký závan. Ale místo toho, aby vrčel nebo zaujal útočný nebo obranný postoj, těžce vydechl.
Skrz křoví se něco blížilo. Taylor se tam podívala, když ho míjela a uviděla, že je to Ashe. Velice dovedně procházela skrz mokřady. Vypadala jako by to tady kolem znala. Dokonce měla na zádech velký batoh. Co tady dělá?
Zamávala, když je uviděla. „Myslela jsem, že se protáhnu a zároveň ti přinesu pár věcí,“ oznámila.
Když k nim ze strany přišla, Séverin ji pokývnutím vzal na vědomí a oči se mu mírně přimhouřily podezřením. Pak se otočil a vyrazil do lesa.
„Jde na lov?“ zeptala se jí Ashe.
„Doufám, že ano,“ odpověděla Taylor s úsměvem.
Žena pustila batoh na zem, pak tam stála s rukama v bok a prohlížela si krajinu dobrých třicet vteřin dřív, než prohlásila: „Dobrá, tohle nemůžeš udělat.“
Taylor se zasmála. „Samozřejmě, že můžu.“
„Ale no tak. Podívej se na tohle místo.“ Ashe ukázala na cypřiše. „Je to díra ve stromě. Ty nejsi žádný králík.“
„Miluju to.“
Ashe se zašklebila. „Proč?“
„Ujišťuji tě, že je to všechno, co potřebuju.“
Vzdychla. „Dobře. Sama vím nejlíp, že se nemám dohadovat se ženou, která je zabouchnutá do Pantery.“
„Nejsem zabouchnutá,“ odpověděla Taylor rychle. I když jí něco ve vnitřnostech říkalo, že je tomu jinak.
„Mmhm.“ Ashe popadla batoh a zamířila ke dveřím ve stromě. „No dobrá, všechno, co potřebuješ a navíc pár základních věcí.“
„Nemusela jsi to dělat,“ řekla Taylor a následovala ji.
„Ano a udělala jsem to,“ odvětila a rozhlížela se kolem dokola po malém vnitřku. „U všech bohyň, je to menší než podkrovní byteček. Kam se půjdeš osprchovat nebo si dojdeš na záchod?“
„Není to napořád. Je to pro teď. Je to tady v pohodě, s ním.“ Je tohle zabouchnutí? „Podívej, já vím, že to všechno vypadá šíleně. Nejdřív utíkat od bývalého, pak utíkat k Séverinovi a chtít s ním tady zůstat.“ Zvedla oči a zaklesla se do pohledu své nové přítelkyně. „Prostě jsem jenom tak dlouho šla proti svým vnitřním instinktům, víš? Je příjemné je protentokrát následovat. Vnímat, že je to v pořádku.“
Ashe přikývla a usmála se. „Chápu.“ Její úsměv se rozšířil. „Ve skutečnosti víc než můžeš vědět.“ Impulzivně se natáhla a objala Taylor. „Jsem ráda, že zůstaneš. Miluju to, co tady vytváříme. My, lidské dívky.“ Zasmála se. „Ani s mnoha kamarádkami jsem na tohle všechno nepřišla.“
„No, za ten odklad vděčím tobě,“ řekla Taylor. „Tvůj životní druh ti očividně nedokáže říct ne.“
„Takoví jsou muži Panterů. Drsní, draví a tvrdohlaví. Ale na svoje životní družky jsou jako koťata. Jsou připraveni lízat, hrát si a potěšit.“ Zavrtěla obočím.
„Možná to jednou zjistím.“
Ashe si odfrkla. „Ne možná…“
Ta podivná horkost, to povědomí bylo zpátky. Běželo přímo Taylor do břicha.
„Dobře, dobře, zabydli se. Já jdu. Musím za hodinu nakrmit mládě.“ Zamířila ven z brlohu ve stromu do světla brzkého odpoledne. „Ale pamatuj, že tě dneska očekáváme na večeři. Aby ses setkala s několika skvělými lidmi. Moje sestra tam bude taky.“
„Jak vtipné. Budu tam. A Ashe?“
„Jo?“
„Děkuji. Za rychlé nekomplikované přátelství a za cokoli, co je v tom batohu.“
Ashe se zazubila, když se mezi stromy objevil Séverin. „Nemáš zač.“
Puma přiklusala k Taylor, v zubech něco chlupatého a mrtvého. Dívala se, jak to okamžitě upustil u jejích nohou. Na pár vteřin se nechala zaplavit znechucením a pak se rozesmála.
„Tak okouzlující,“ poznamenala Ashe. Obrátila se k Séverinovi. „Ujisti se, že v sedm svého hosta doprovodíš do mého domu.“
Váhavě si odfrkl jejím směrem.
„Beru to jako "Ano, madam".“ Zamávala Taylor a pak zamířila k městu.
S hlubokým nádechem se Taylor otočila a podívala se na svoji pumu. Ne… není její puma. Je to ta puma. Postřeh Ashe se na jejím mozku opravdu podepsal. „Mohla bych něco uvařit z toho, cos nám přinesl,“ řekla a sbírala síly na rychlou lekci ve stahování kůže tvorečka z bažiny. „Dej mi pár minut, abych zapálila oheň.“
Ale dostala se jen pár kroků před Séverina, než tlamou udělal tu věc kolem její ruky. Byl tak jemný, že jeho zuby sotva cítila. Když se otočila, pokynul jí, aby mu vyšplhala na záda - stejně jako to udělal, když opouštěli město.
„Jdeme někam?“ zeptala se.
Přikývl a jeho oči byly jako vroucí tekuté stříbro.
Srdce jí vyskočilo až do hrdla, když mu vylezla na záda a objala ho pažemi kolem měkkého silného krku. Se zavytím do vzduchu vyrazil dolů k břehu zátoky. Voda se rozvířila a stříkala na ni, rozesmála se. Bylo tohle to, jak bude žít? Aspoň na krátkou dobu? Prohánět se krásami Wildlands? V noci mít oheň. Po jejím boku bude puma stočená do klubíčka, zatímco ona bude spát. Bože… s vědomím, že by mohla spát v klidu a ne s jedním okem otevřeným?
Séverin zpomalil a zlehka vyšel na malý svah. Druhá strana se podél zátoky zdála být hodně vzdálenou skvrnou. Tam na velkém kousku čistého suchého mechu byl uspořádaný piknik. Taylor se posadila a sklouzla z jeho zad dolů. Zírala. Na zelené trávě byla rozprostřená červená deka, piknikový koš byl uprostřed, talíř na opačné straně.
Séverin přišel vedle ní a ona se k němu otočila. „Tos udělal ty?“ Pak doplnila: „S nějakou pomocí?“
Přikývl.
Její úsměv byl tak široký, až ji rozbolel obličej. „Je to nádhera. Děkuju.“
Otřel se o její bok, pak přešel na deku a posadil se. Zlatá kočka na červené látce, muž se stříbrnýma očima…
„Když jsem byla dítě,“ řekla a připojila se k němu na deku. „Milovala jsem, když jsme chodili do zátoky. Máma s tátou mě občas překvapili… Vyzvedli mě ze školy a jeli jsme pryč.“ Otevřela koš a začala dávat věci ven: chléb, kuře, ovoce, vodu… „To, že jsem tady, způsobuje, že se mi po nich stýská. Ale tím nejlepším způsobem, víš?“
Upřeně se na ni díval, ale za těma stříbrnýma očima bylo porozumění a empatie.
„Máš rodinu, Séverine?“ zeptala se a hodila si do pusy hrozen.
Přikývl.
„Vědí, že jsi tady? Vídáš je?“
Zavrtěl hlavou a nozdry se mu mírně rozšířily.
„Chtěl bys?“ pobídla ho jemně.
Neodpověděl hned. Jeho výraz se změnil. Z uvolněného na bolestný. Po chvíli přikývl.
„Jsme si hodně podobní, ty a já.“ Utrhla dva kousky chleba. Jeden umístila mezi jeho tlapy a druhý si nechala pro sebe. „Oba dva se skrýváme. Oba dva se chceme ochránit proti něčemu bolestivému. Oba dva chceme být svobodní.“
Jeho oči byly pronikavé, zatímco se upřeně díval do jejích.
„Oba dva se přijímáme navzájem kvůli tomu, kým jsme a jací jsme právě v tuto chvíli,“ dodala.
Séverin se k ní naklonil a přitulil se jí k noze. Byl tak trochu teplý a trochu vlhký. Břicho se jí sevřelo. Bože. Kdokoliv z vnější strany by si při pohledu na to, co dělala, co dovolovala a jak se tady vyhřívala, myslel, že je šílená. Ale bylo jí to jedno. Vnější svět jí nabízel jiné šílenosti - takové, které ji málem zničily.
Vzdychla, snědla chléb a pár plátků slaného sýra. „Je tady krásně. Chápu, proč tě to sem táhne. Ty barvy, vzduch a zvuky. I když je dneska trochu horko,“ dodala se smíchem.
Séverin se vytáhl nahoru a věnoval jí ironický pohled.
„Co je?“ řekla s úsměvem.
Otočil se a odcupital dolů na břeh vody. Taylor si otřela pusu a ruce do ubrousku a vstala. Ohlédl se přes rameno a tiše na ni zavrčel.
„Na co myslíš?“ řekla.
V odpověď se s opojným cáknutím vrhnul do zátoky. Taylor zalapala po dechu. Ne ze strachu, ale jak to všechno bylo náhlé. Prohlížela hladinu, a když se vynořil, zasmála se.
„Ale kočky neplavou!“ zavolala.
Zaklonil hlavu dozadu a zařval jako by chtěl říct Tahle plave!
Nedokázala mu uvěřit. Vypadal naprosto uvolněně, jak tam tak vyčkávavě čekal. Čekal… Ach, ne…
„To nemůžeš myslet vážně,“ zavolala.
Puma naklonila hlavu na stranu a obrovskou tlapou rozstříkla vodu.
„Já si nepřinesla plavky,“ řekla.
Přes vodu až k ní pronikl tichý zvuk. Bylo mu to jedno. Chtěl, aby šla dál a připojila se k němu - zaplavala si s pořádnou kočkou.
Znovu se ponořil a vynořil se s netrpělivým zavrčením, jeho stříbrné oči se třpytily díky slunečnímu svitu, který se odrážel od hladiny vody.
„Nemůžu tomu věřit,“ zamumlala, když si rozepínala džíny a vyklouzla z nich ven. Z tílka taky. Podprsenku a kalhotky si samozřejmě nechala.
Zatímco kráčela k okraji zátoky, cítila na sobě jeho oči. Uvažovala, co si myslí o tom, co vidí. Jako puma a jako muž. Pak se zajíkla. Voda byla příšerně studená. Bez přemýšlení udělala totéž a ponořila se pod hladinu. Když se vynořila, zanadávala a pak se rozesmála.
„Tohle je šílené! Jsme blázni!“ Obrátila se čelem k němu. „A nikdy jsem se necítila tak šťastná. Jak je to možné?“
Kočka jí upřeně hleděla do očí, mezi nimi proběhlo něco vážného a přesto spokojeného. Přibližoval se, dokud nešlapali vodu tváří v tvář a pak Taylor natáhla ruku, aby ho objala kolem krku a přitáhla se k němu blíž.
Později si bude myslet, že to bylo kvůli tomu impulzivnímu jednání a že není žádný suverénní člověk. Normálně první krok nedělala. Ale právě tehdy všechno, co dokázala vnímat, byla v jednu chvíli teplá vlhká srst a pevné štíhlé lidské tělo v té další. A ruce… velké netrpělivé ruce, které si ji přitáhly ještě blíž. Cítila tvrdé břišní svaly. A na bříšku ještě tvrdší pohlaví.
Oči mu zaplály a stříbrná barva se spojila s modrou. Dech jí uvízl někde v plicích. Ale podařil se jí plachý úsměv a zajíkavé: „Séverine.“
Ale ten muž se neusmál. Jeho výraz jenom zesílil hlad, touhu a strach. Taylor ho instinktivně stiskla pevněji. Ale muž měl desetinásobek její síly a chtěl se dostat pryč.
V souboji cákání a sténání se vymotal pryč a začal plavat ke břehu. Taylor šlapala vodu a pozorovala mocné paže, jak se z vody zvedají nahoru a zařezávají se zpátky dolů. Ve vteřině, kdy narazil na břeh, byl hned znovu pumou.
Její srdce bylo zmatené a lehce pošramocené, zírala na něj. Nechápala to. Proč se odstrčil pryč. Přijímala ho v kočičí podobě. Kdykoliv. Na tak dlouho, jak bude chtít. Navěky, pokud by to tak chtěl. Ale on byl člověk. Když se ho dotkla, stal se svým vlastním lidským protějškem. A tenhle muž ji chtěl držet.
Její oči ho úpěnlivě prosily. „Proč?“ zeptala se.
Ale kočka jí neposkytla nic víc než svoje mokrá záda, protože se otočila a lehla si.
* * *
Hlad.
Ale ne kvůli jídlu.
Venku před doupětem ležel velký nesnědený hlodavec.
Uvnitř doupěte si četla ta žena.
Nebo předstírala, že čte.
Je rozzlobená.
Na mě.
Nerozumí mi.
Já sám si nerozumím.
„Dej mi vědět, jestli ti stojím v cestě,“ prohlásila zpoza knihy, kterou jí Ashe přinesla.
Ashe jí přinesla mnoho věcí. Konzervy a balíčky potravin, oblečení, ženské věci na koupání, malý polštářek a přikrývky. Séverin při posledních dvou položkách zkřivil pysky. Taylor nepotřebovala na spaní měkké teplé deky. Měla jeho tělo, aby leželo na ní. Pod ní-
Zavrčel. Sám na sebe. Toulající se myšlenky člověka vznikaly pořád bez dovolení. Byl pumou. Zvířetem. Měl srst a to hustou. Jeho srdce rozhodně chytalo kořist. Jeho mysl byla jasná.
A přesto když zahlédl její dlouhé nahé nohy, které vykukovaly zpod světle růžového županu, který si vzala na sebe potom, co se vrátili do doupěte, cítil uvnitř sebe muže, jak mu buší proti hrudnímu koši. Toužil po ní. Chtěl další její úsměv, její smích, její příběhy, její naděje…
„Séverine?“
Vzhlédl.
Položila knihu stranou a věnovala mu vážný pohled. „Víš, já tady chci zůstat. Ale nechci ti všechno zkazit. Aby to pro tebe bylo nepříjemné. S tím, co se děje uvnitř tebe. S tou bitvou, která jak se zdá, převládá. Jestli existuje jedna věc, kterou chápu, tak je to zoufalá touha po míru.“ Ostře se nadechla. „Ashe mi nabídla, abych zůstala s nimi-“
Nedovolil jí to dokončit. Byl na ní a rozkročil se nad ní, olizoval jí ústa svým dlouhým růžovým jazykem. Nutil ji přestat mluvit.
Moje.
Každý kousek.
Moje.
Chce zůstat tady.
Já chci…
„Séverine,“ vykřikla.
Ztuhl. Zíral dolů. Taylořin župan byl otevřený. Byla mokrá. Všude. Na obličeji, krku, hrudníku, břiše, podprsence a kalhotkách…
Moje kočka.
Já.
Co se děje?
Oči měla připnuté na něj. „Je to v pořádku.“ Ztěžka dýchala. „Je to víc než v pořádku. Jsi to ty. Nechoď znovu pryč. Polib mě. A nechoď zase pryč.“
Jsem muž.
Jsem člověk.
Cítil tu proměnu. Před vteřinou. Už podruhé. Přejel po ní pohledem. Krev se mu horce proháněla v žilách. Chtěl ji. Tak moc. Tak moc ji chtěl.
Jeho hlava se snesla dolů a ústy drtil její. Hlad, který se nepodobal ničemu, co kdy poznal, mu udeřil do těla. Jeho mužského těla.
„Do prdele!“ procedil, jakmile odtrhl ústa pryč.
Ovinula mu paže kolem krku. „Ne! Prosím.“
„Taylor,“ zavrčel a znovu si vzal její rty, sál spodní, štípal vrchní a pak ji líbal, tvrdě a žádostivě.
Séverin už mnohokrát cítil nutkání hltat. Kořist. Čerstvou vodu. Ale bylo to už dávno, co se takhle cítil kvůli nějaké samici. A s touhle, s jeho Taylor, chtěl víc, než si ji jenom vzít. Přál si ji pohltit. Krmit se z jejích ňader, pít z jejího pohlaví.
Sklonil hlavu a přitulil se k jejím prsům tak, až z měkkého kusu látky vyskočila ven na svobodu. V zadní části hrdla mu vybuchl tichý divoký zvuk, když hleděl na tmavě růžové bradavky, které se dokonce ještě zvětšily, zatímco si představoval, jak je vtáhne do pusy.
Taylor vyklenula záda. Pozvání… jako kdyby ho potřeboval. Z pootevřených rtů jí unikl sten a erotická vůně její mokré kundičky byla víc než dostačující. Přejel po ní jazykem a poprvé po tak dlouhé době používal svůj jazyk na to, aby dával potěšení místo, aby nabíral potravu pro své tělo.
Zasténala a vsunula ruku mezi jejich těla. Séverin ji vzal do svých úst a sál. Bolest a rozkoš se v jeho nitru protichůdně srazily, jako dva hráči bojující o nadvládu. Chutnala tak sladce, tak horce. Chtěl být uvnitř jejího těla. Chtěl do něj proniknout tak hluboko, až by se v ní ztratil.
Byl schovaný.
V hlavě mu začaly problikávat obrázky. Které patřily kdysi jasné mysli jeho pumy. Jehly, netrpělivé ruce, bolest…
Ale ona není bolest.
Ona je moje žena.
Ona je rozkoš.
Ona je štěstí.
A útěcha.
Ona může být můj úkryt.
Pak se mu její ruka ovinula kolem penisu a světlo se okamžitě proměnilo v temnotu.

Byl pumou.

43 komentářů:

  1. Skvělé, děkuji moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  2. Chudák Severin :-( Ale Taylor ho určite vyliečí ;-)
    Dakujem za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)♡

    OdpovědětVymazat
  3. Zlé spomienky sú na nič, ďakujem superné

    OdpovědětVymazat
  4. Pěkné pokračování, moc děkuji. HankaP

    OdpovědětVymazat
  5. Tahle knížka je super. Díky za překlad 😊

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  8. Kokšo on je ináč traumatizovaný 🙁 Tak sa aspoň dve zničené duše našli 😉 Dík za super preklad a už sa teším na pokračovanie 😉😉

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za další kapitolu :-)
    Silvie

    OdpovědětVymazat
  11. Jsem zvědavá jak to bude pokračovat. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  12. Moc,moc ďakujem za super kapitolu dievčatá ❤

    OdpovědětVymazat
  13. Boží příběh,děkuji. Těším se na další <3

    OdpovědětVymazat
  14. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  15. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  16. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  17. Vďaka za ďalšiu skvelú kapitolu. Teším sa na pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  18. Díky za další kapitolu! Nevím, kdo z nich na tom byl hůř. Teď aspoň mají jeden druhého.

    OdpovědětVymazat
  19. Nádhera, děkuji za skvělý překlad.

    OdpovědětVymazat