sobota 10. června 2017

Séverin - 2. kapitola

Překlad Wenice, korektura Mika

Taylor se probudila do šedozeleného rozbřesku a vedle ní bylo stočené do klubíčka nějaké nahé lidské tělo. Vteřinu nebo dvě tam ležela úplně přimražená, třásla se a věřila, že selhala - věřila, že byla zpátky v New Orleans a že je vedle ní Edgar. Ale jakmile jí nános spánku zmizel z očí, uvědomila si, že ten muž, který se jí tiskl k boku, byl pravý opak Edgara.
Její bývalý byl středně vysoký, hubený, šlachovitý a s krátkými černými vlasy. Muž vedle ní byl vysoký, měl hřívu hustých vlasů barvy karamelu a každý centimetr jeho těla měl pevné štíhlé svaly.
Dovolila svým očím, aby se po něm pohybovaly. Připomínal jí sochy z období renesance, dokonale vyrýsované a vytesané svaly od lýtek přes hýždě až nahoru na trup a taková byla dokonce i jeho tvář. Jeho tvář… bylo možné, aby něco tak divoce krásného existovalo i mimo muzeum? Takové silné rysy, jako ze žuly a přesto jeho plná ústa byla měkká a řasy dlouhé a husté.

Bez přemýšlení se natáhla a přejela bříškem palce po jeho tváři. Jemná. Usmála se.
Z hrdla mu zavibrovalo tiché napjaté zavrčení a během několika vteřin byl ten muž nahoře na všech čtyřech a zíral na ni s planoucíma očima a s vyceněnými zuby.
„Promiň,“ řekla rychle a přitiskla se zády ke stěně z cypřiše. Ach můj bože. Co udělala? „Nic jsem tím nemyslela. Já-“
Její slova se přerušila kvůli výrazu v jeho tváři. Před chvílí byl plný divoké nenávisti. Teď byl v jeho rysech vepsaný poplach, panika a šok. Pohlédl na svoje tělo. Stejně tak i Taylor. Ach… ztěžka polkla. Měl erekci. A hodně, hodně velkou. Nikdy neviděla… něco tak…
Je to pravda. Bože… všechno je to pravda. Pumy jsou lidé. Nebo se můžou proměnit do lidí. Úžasné. Neuvěřitelné.
Zvedla oči nahoru. Upřeně na ni zíral a ty stříbrné oči se světle modrými skvrnkami se snažily pochopit, co se to děje.
„Omlouvám se, že jsem se tě dotkla,“ zašeptala a srdce jí kopalo do žeber. „Já jsem prostě nikdy nikoho takového jako jsi ty neviděla. Jsi… nádherný.“
Oči se mu zúžily a znovu se podíval dolů. Na svoje tvrdé pohlaví, stehna, břicho a předloktí. Když opět zvedl hlavu nahoru, jeho oči v sobě zadržovaly neúprosnou mrazivou paniku.
„Jak…“ Jeho hlas zněl chraplavě jako by ho nepoužíval.
„Co?“ Co se s ním stalo?
„Tohle.“ Natáhl ruku a stiskl si hrdlo. „Jak jsem se… člověk?“
Nechápala. „Co tím myslíš?“ Nebylo to tak, jak to u Panterů fungovalo? Proměna z jednoho stavu bytí do druhého? Zavrtěla hlavou. „Když jsem šla spát, byl jsi kočka. A když jsem se probudila…“ Ležel jsi vedle mě, hřejivý, nahý a úchvatný. „Byl jsi takhle.“
Z jeho pohledné tváře zmizela barva. „No… já… jsem puma,“ podařilo se mu říct. „Vždycky. Ne.“
Jeho úzkost byla hmatatelná a Taylor si nebyla jistá, co má říct nebo udělat. Bylo to o tom, že se Panteři takhle neproměňovali? Vůbec to nebyli žádní muži nebo ženy, ale pořád byli ve své kočičí podobě? Znovu se instinktivně naklonila a dotkla se ho, nabízela mu nějakou úroveň útěchy. Ruku měla na jeho rameni. Kůži měl na dotyk horkou. Nebyl to ten typ, že by hořela, ale ten typ, kdy roztávala. Cítila, jak se jí vnitřnosti rozpustily a cítila, jak se jí bříško stáhlo.
„Ty,“ zavrčel tiše a jeho oči ji zkoumaly.
„Taylor,“ zašeptala.
Byli blízko. Tak blízko, až na tvářích cítila jeho teplý dech. Pohledem přejížděl po jejím obličeji a zaváhal, když došel ke rtům. Taylor si po spodním rtu přejela jazykem.
„Člověk,“ pronesl.
Přikývla. „Ano.“
Naklonil se blíž, ale ani se jí nedotkl. Uvnitř Taylor vybuchl pocit naléhavosti a ona nechtěla nic víc, než ty mužské rty cítit na svých. Jak ji drtí a kradou jí dech-
Ta myšlenka byla z její hlavy vytržena, jakmile z mužského hrdla vybuchlo divoké zavrčení. Prudce ucukl dozadu a jeho nahé tělo ztuhlo. Během několika vteřin mu z kůže začala vyrážet srst. Taylor šokovaně a uchváceně sledovala, jak se z muže s vyrýsovanými svaly a krásnými ústy stávalo překrásné zlaté zvíře.
Zády na stěně stromu a se srdcem, které jí v hrudi bušilo divokým tempem, zírala Taylor na to zvíře s otevřenými ústy. Ta jí to oplácela. V jednu chvíli věřila tomu, že ho viděla - jako člověka - za stříbrnýma očima té pumy. Jeho úzkost, jeho zvědavost, jeho touhu. Ale ten pohled byl v mžiku pryč a jeho místo nahradilo něco jiného. Něco brutálního. Uši se mu přitiskly k hlavě, vycenil zuby a naklonil hlavu na stranu.
„Měli bychom hlídkovat,“ ozval se z vnější strany stromu nějaký mužský hlas.
Taylor se pokusila posadit, ale puma zůstala tam, kde byla.
„Cítila jsem lidskou ženu, Ragei.“ Tentokrát to byl nějaký ženský hlas.
„Jsi si jistá?“ odpověděl Rage.
„Ano, Leno,“ vložil se do toho jiný muž. „Buď si jistá. Víš, co se mu děje, když se ho snažíme jakkoliv zapojit.“
„Já vím, co cítím, Parishi,“ řekla s odfrknutím.
Taylor vzhlédla nahoru k pumě. Ta na ni zírala na oplátku. Co uděláme? Co mám dělat já? ptala se jí tiše.
Muž jménem Parish hlasitě zaklel a pak zařval: „Séverine, máš ve svém domě ve stromě člověka?“
Séverin. To jméno jí obalilo kůži jako med. „To je tvoje jméno?“ zeptala se ho.
Neodpověděl. Už se na ni ani nedíval. Jeho uši byly připnuté dozadu. Celé jeho agresivní zvíře bylo připravené ke skoku.
„Nemůžu uvěřit, žes jeho místo nazval domem ve stromě,“ řekla Lena suše. „Špatný typ, šéfe.“
„Séverine?“ zařval Parish znovu. „Pojď sem a promluv si s námi, než budeme muset jít dovnitř.“
„Promluvit si s námi?“ skočil mu do řeči Rage. „Nepronesl ani slovo od chvíle, co sem přišel a ty očekáváš-“
„Žádná očekávání, bratře,“ přerušil ho Parish. „Jenom naděje. Vždycky naděje.“ Tiše zavrčel. „Sakra. Séverine! Říkám to naposled-“
Séverin se bez varování otočil a vyřítil se ven otvorem v cypřiši. Do prdele! Hodlal se kvůli ní dostat do problémů. Možná dokonce i zranit. Taylor byla okamžitě na nohou a následovala ho. Chladný ranní vzduch jí přejel po kůži, když dorazila ke dveřím a tam zůstala. Sakra. Séverin byl jen o krok nebo dva přímo před ní. Byl v úplném bojovém postoji, uši měl připnuté dozadu a vyceněné zuby - jeho vrčení bylo pro ty tři lidi stojící v půlkruhu vedle břehu zátoky varováním. Ne, opravila se. Žádní lidé. Panteři. Zírali na Séverina a bezpochyby měli obavy z projevu jeho náhlé divokosti. Vzhlédli nahoru jenom, když Taylor promluvila.
„To je v pořádku,“ řekla rychle. „Jsem v pohodě.“
Tři páry neuvěřitelně barevných očí přeletěly směrem k ní. Taylor na oplátku pohlédla na každého z nich a vzala je na vědomí povzbuzujícím přikývnutím. Oba muži byli vysocí a tmavovlasí a stejně jako Séverin měli pevné svaly. Žena byla vysoká asi jako Taylor, s rovnými červenými vlasy dlouhými po ramena a zlomyslným výrazem. Promluvila jako první.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
Séverin zavrčel a poskočil směrem k ní.
Lena neustoupila, ale mírně se přikrčila jako by se připravovala na cokoliv, co by mělo přijít jejím směrem. Podívala se na Parishe. „Co je sakra?“
Muž s dlouhými tmavými vlasy neodpověděl. Upřeně hleděl na Séverina.
„Jmenuji se Taylor,“ zavolala rychle. Poslední věc, kterou chtěla, byla rvačka. A ona by jednu vyvolala díky své přítomnosti.
„Jsi v pořádku?“ řekl muž, o kterém věřila, že se jmenuje Rage. „Ublížil ti?“
„Ne,“ řekla s dojetím.
Parish, který se zdál být vůdcem skupiny, přimhouřil na Séverina divoký pohled svých zlatých očí. „Tohle není součástí tvojí dohody s Raphaelem.“
Raphaelem? Taylor poskočilo srdce. Takže on zná muže, kterého hledám?
Séverin na muže vycenil zuby v jakémsi univerzálním symbolu pro odprejskni a chcípni.
Muž podrážděně zavrtěl hlavou a pak obrátil svoji pozornost na Taylor. „Jmenuju se Parish. Jsem vůdce Lovců ve Wildlands. Co tady děláš? Nepouštíme lidi na naše území bez pozvání. Ztratila ses? Jsi reportérka? Nebo jsi sem byla nějak vlákána?“ Oči mu opět zalétly k Séverinovi, který se přikrčil a byl připravený ke skoku.
„Ne, ne,“ řekla rychle. „Nejsem tady kvůli nějakému příběhu… a přišla jsem sem sama.“ Ach, jak má začít? Obrátila se k ženě. Leně. „Potřebuji pomoc. Místo, kde můžu zůstat. Ochranu.“
„Ochranu?“ zopakovala žena. „Někdo tam venku ti chce ublížit?“
Taylor přikývla.
„Nechráníme lidi,“ řekl Rage tvrdým tónem. „Vy jste těmi, co se nás snaží zničit.“
Taylor z části věděla, co se děje mezi jejím světem a tímhle nově nalezeným Wildlands. Byl v tom strach, neznalost a dokonce i touha vydělat na existenci měničů. Ale ona nebyla ani jedno z toho.
Ten vůdce udělal krok vpřed a pak se zarazil, když Séverin vyskočil směrem k němu a přistál jen pár kroků od něj. „Taylor,“ začal. „Oceňuju cíl tvé cesty, dokonce pro něj mám pochopení, ale my tady neposkytujeme ochranu. Máme tady lidi, kteří žijí mezi námi, to ano, ale jsou to jenom životní druhové.“
Ta slova nebyla něčím, co by nečekala. Proč by ji tady chtěli? Proč by měli chtít otevřít každému, kdo nebyl jako oni nebo nebyl jejich životním druhem? Ale musela to zkusit.
Těžce polkla a přikývla. „Chápu. Opravdu chápu. Možná kdybych si mohla promluvit s Raphaelem…“
Rage ji přerušil. „Jak znáš Raphaela?“ dožadoval se a pak se podíval na Parishe. „U všech bohyň! Ona může být nepřítel. Zabalený jako chudáček maličký krásný človíček v balíčku plném nesnází. To by bylo chytré. Mohla být vyslaná, aby sem pronikla. Zjistila naše tajemství.“
„To nejsem,“ trvala na svém Taylor. „Přísahám. Nechci nikomu ublížit. Já jenom chci zastavit někoho, kdo mi ubližuje.“
Lena vykročila dopředu. „Je to muž?“
Taylor přikývla. „Bývalý.“
„Který nechce být bývalý?“
„Ano. A nechci s ním mít nic společného.“
„Nejsme žádný zatracený azylový dům!“ vybuchl Rage. Jeho fialové oči se usadily na Séverinovi. „Pošli ji zpátky, odkud přišla.“
Séverin zuřivě zavrčel.
„Fajn,“ řekl muž tvrdě. „Udělám to sám.“
Rage zvládl udělat jenom pár kroků dřív, než na něm byl Séverin a než mu zabořil špičáky do masa.
* * *
Séverin s trhnutím otevřel oči. Pod ním byla mokrá zelená zem. Slunce měl nad hlavou. Jeho orgány uvnitř ještě spaly. Ale on by neměl spát. Měl by lovit. Ale co? Co? Koho… Zamrkal.
Ženu.
Lidskou ženu.
Moji ženu.
Vzadu v hrdle se mu rozdunělo tiché zavrčení. Vzpomínal si. Oni ho omámili. Jeho kočku. Parish. Lena. Rage. Rage mu chtěl tu ženu vzít. Aby byla z Wildlands pryč. Copak to taky nechtěl? Ne… dneska už ne. Dnes se ho dotkla. Její prsty na jeho kůži byly tak uklidňující. Cítil… to bylo všechno - cítil.
Převalil se na břicho a vytlačil na tlapy. Slunce bylo příliš jasné. Měl rád déšť a mraky. Vzali tu ženu s sebou.
Žena.
Se zájmem se rozhlížel kolem. Kde je? Odcupital do doupěte. Ta vůně tam přetrvávala, ale začínala slábnout.
Je pryč.
Z hrdla mu vybuchlo hluboké zuřivé vrčení a on se pomalu otáčel kolem dokola. Vzali mu ji. Jeho cenu. Ona byla jeho. Našel ji. Patřila mu. Její vůně a její dotek způsobovaly, že se cítil dobře, příjemně. Přiměla ho být-
Člověkem.
Projela jím ostrá bolest, když znovu odcupital ven do bujné zeleně divoké země. Jak se to stalo? Nebyl člověkem už mnoho let. Nechtěl být člověkem. Když byl člověkem, děly se špatné věci.
Přesto tu ženu potřebuje.

Zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Jakmile měl v plicích její vůni, vyrazil k městu.

39 komentářů:

  1. Děkuji za další kapitolu. HankaP

    OdpovědětVymazat
  2. Dík moc za další kapitolu! Hezký víkend!!!

    OdpovědětVymazat
  3. To bolo super už sa neviem dočkať ďalšej kapitoly, ďakujem 😄

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  6. Super kapitola ☺ Dakujem za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  7. Vyzerá to úžasne. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad a už sa neviem dočkať pokračovania, čo bude ďalej 😉😉😉

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za úžasný překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Dakujem za krasnu kapitolku. Som zvedava na pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  11. Ďakujem za ďalšiu skvelú kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  12. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  13. To bola paráda. Super kapitola. Ďakujem ♥

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  15. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  16. Díky za další kapitolu! Však on ji najde.:-)

    OdpovědětVymazat