úterý 13. června 2017

Pronásledovaná temnota - 7. kapitola

Překlad Wenice, korektura Mika


Roke byl upírem víc století, než si dokázal pamatovat.
Což mu dovolovalo předpokládat, že už viděl a dělal na světě všechno, co bylo jenom možné.
Předpoklad, který odfoukla ke všem čertům ta malá čarodějka, která byla zasunutá vedle něj a měla nádherné vlasy barvy podzimu, které se přelévaly po její bledé saténové pokožce.
Bože všemohoucí.
Čekal rozkoš. Dokonce očekával, že bude výbušná. Muž nemůže po nějaké ženě toužit s takovou bolestnou intenzitou a nemůže být neohromený, když ji konečně svlékne do naha.
Ale to, co se stalo mezi nimi…
To zacházelo daleko za hranice rozkoše.

Pouhý dotek její ruky stačil na to, aby ho zapálil a rozezněl pocit jejího vlastního vzrušení, které přes jejich pouto pulzovalo tak, až nedokázal vůbec říct, kde jeho vášeň končí a ta její začíná.
A když ho vzala do úst… u všech čertů, nebylo to nic míň než smyslná extáze.
Teď seděl na své straně a Sally ležela vedle něj, prsty zlehka přejížděla po tetování draka, které ho označovalo za šéfa klanu.
Přesto to bylo další poprvé.
Schoval posmutnělý úsměv.
Jeho image samotáře nebyla jenom nějaké předstírání. Nedělal žádné "mazlení". Sakra, pokud nebyl uprostřed sexu, nechtěl, aby se ho někdo dotýkal. Tečka.
Tenhle sdílený okamžik byl ještě víc udivující, než ty drobné otřesy rozkoše, které v něm nadále vibrovaly.
Proč se neodtáhl pryč, aby ji nechal o samotě na tom úzkém lůžku?
To byl jeho obvyklý způsob.
Místo toho zůstával dokonale bez pohnutí a měl strach, že by i sebemenší pohyb mohl zlomit to kouzlo.
„Bylo to hrozné?“ zamumlala a přejetí jejích prstů dolů na žebra do něj vyslalo jiskřičky euforie.
„Bylo hrozné co?“
„Bitvy Durotrigesů.“
Pokrčil rameny. Slovo hrozné v první řadě nepopisovalo gladiátorský styl her. Týdny, kdy byl zamčený v aréně, míjely v rozmazané šmouze krve, bolesti a smrti. Ale v mnoha ohledech to byly jednoduché časy.
Žij nebo zemři.
Mezi tím neexistovalo nic.
„Nikdy to není legrace zabít důstojného protivníka.“
„Tak proč jsi do nich vstoupil?“
Sklopil řasy, aby skryl neradostné bodnutí vzteku při vzpomínce na bývalého vůdce klanu Gunnara a upírku, která ho zničila.
Jedinou moc, kterou ta sobecká mrcha měla, byla její krása, ale podařilo se jí použít ji k tomu, aby proměnila Gunnara ze silného vlivného vůdce klanu - který ve všech vzbuzoval strach - v nemyslícího hlupáka, který strávil tolik času tím, aby se podvoloval jejímu chtíči, až jeho lid ztratil všechno.
Ale nebyla to jenom Gunnarova sebedestrukce, co způsobovalo nefalšovanou lítost, která se odmítala vyléčit bez ohledu na to, jak moc let uběhlo.
Do bitev Durotrigesů vstoupil záměrně, aby vyzval svého bývalého přítele jako vůdce klanu, ale zatímco byl pryč, Gunnarovo doupě bylo zasažené bleskem a vyhořelo až do základů.
Nebo to byl alespoň příběh, který mu byl předložen.
Nikdy nedokázal setřást podezření, že za to byla zodpovědná jeho milovaná zploditelka Fala.
Ta upírka možná neměla z lidského života žádné vzpomínky, ale pevně se držela svého přesvědčení, že je moudrá žena, hledající mystická znamení v přírodě. Včetně znamení, které přečetla tu noc, kdy byl Roke proměněn.
Byla přesvědčena o tom, že to znamená, že Roke bude jednoho dne velkým vůdcem.
Po Gunnarově smrti si nemohl pomoci, ale lámal si hlavu tím, jestli ta prastará upírka nevzala věci do vlastních rukou.
Byl to jediný způsob, jak se ujistit, že neprohraje souboj, aby se stal vůdcem.
Roke si uvědomoval, že se Sally při jeho pokračujícím mlčení začínala mračit a tak se snažil promluvit.
Tohle nebylo téma, které probíral.
S nikým.
„Předchozí vůdce klanu… dělal potíže.“
Studovala jeho sveřepý výraz a nepochybně vycítila jeho instinktivní ústup.
„Byl krutý?“
„Horší.“ Jeho hlas byl chladný a bezvýrazný, jeho vzácný smysl pro klid se roztříštil nevítanými vzpomínkami. „Byl lhostejný.“
Nastala pauza, jako kdyby bojovala mezi vědomím, že se dotýká citlivého místa a zvědavostí.
Bohužel, zvědavost zvítězila.
„Jak by to mohlo být horší?“
Jeho čelist se zaťala a myšlenky se náhle stočily k listu papíru, který měl zamčený ve svém doupěti. Na něm bylo napsáno, co po Gunnarově životním spojení bylo ztraceno.
Stříbrné a zlaté doly, které byly zdrojem jejich bohatství.
Akry území, které získaly soupeřící klany.
Slabší členové klanu, kteří byli ukradeni ze svých doupat a prodáni otrokářům.
Stál u hrobu své zploditelky a z toho seznamu četl, sliboval jí, že její oběť nebude marná. Že znovu získá všechno, co ztratili.
„Upíři jsou od přírody brutální stvoření.“ Poukazoval na to, co bylo zřejmé. „Bez silného vůdce klanu jsou rozpolcení nebo se stanou obětí mnohem agresivnějších démonů.“
Ušklíbla se. Nemusel vysvětlovat, co se těm obětem stalo.
„Proč se předchozí šéf obtěžoval vytvořit klan, pokud nechtěl být vůdcem?“
„To chtěl, na začátku.“ Roke byl pořád ještě nezkušený zelenáč, když se jeho stvořitelka přidala ke Gunnarově klanu, ale slyšel dost hrůzostrašných příběhů na to, aby si uvědomil, jaké měl štěstí, že byl vycvičen tím ctihodným bojovníkem. „Byl to vzácný náčelník klanu, který byl ochotný nakopat zadek každému, kdo vystoupil z řady, ale při svém rozsudku byl spravedlivý.“
„Co se stalo?“
„Spářil se.“
Zamrkala při tom odseknutém vysvětlení. „Tohle?“
„Ta žena žárlila na čas, který Gunnar věnoval svému lidu.“
Zkoumala jeho napjatý výraz. „Tys ji neměl rád?“
Teplota poklesla dolů jen při pouhém pomyšlení na tu mrchu.
„Nenáviděl jsem ji za to, že zničila upíra, kterého jsem kdysi považoval za svého přítele.“
Sally se zachvěla. „Co se mu stalo?“
Pohlédl dolů na místo, kde prsty i nadále sledovala dračí tetování a jeho tělo si její něžný dotek vychutnávalo, i když s ním pocukávalo nutkání odtáhnout se pryč.
Do jeho hlavy se nahrnuly temné vzpomínky jako ostrá připomínka lidí, kteří na něm záviseli. Lidí, kteří byli opět zanecháni bez vůdce, i navzdory jeho slibům.
S náhlým odstrčením byl z postele venku a natahoval si džíny.
„To není můj příběh, abych ho tady vyprávěl,“ zachraptěl. „Měla by sis odpočinout.“
Po ostrém polekaném tichu následoval zvuk toho, jak se Sally obrátila na bok a prudce si přetáhla deku přes nahé tělo.
„Chápu.“
Zvedl pohled, aby studoval ztuhlou linii zad, která byla viditelná i přes tenkou deku.
„Sally.“
„Jsem unavená, Roke.“
A naštvaná, dodal tiše a smutně použil svoji moc, aby zhasnul svíčky.
Spolu s obrovským kydancem bolesti.
Sakra. Neměl v úmyslu…
Co?
Vlákat ji do pocitu intimity a pak jí s prásknutím zabouchnout dveře před obličejem?
Zašklebil se a přemístil se, aby zaujal pozici, ve které by mohl pořád dávat pozor na Sally a přitom se ujistil, že se skrz vchod nepokusí nic proklouznout dovnitř. Kouzla by měla stačit k tomu, aby odrazila jakéhokoliv vetřelce, ale pořád ho trápil ten zvláštní démon, který je napadl.
Na tom stvoření bylo něco nepatřičného, a dokud nebude přesně vědět, čeho je ten démon schopný, nehodlal snížit svoji ostražitost.
Ne, když jeho životní družka byla závislá na jeho ochraně.
Roke měl pohled pořád zaměřený na tu ženu, která jeho velice spořádaný život rychle proměnila v chaos, a opřel se o cementovou stěnu. Dovolil tomu dni, aby se proplížil do minulosti, zatímco své bolestné vzpomínky spoutal a zastrčil dozadu své mysli.
Nadělaly už tak dost škody, děkuju zatraceně moc.
Slunce už zapadalo, když se Sally konečně pohnula, se svými nádhernými vlasy, které jí padaly dolů kolem zčervenalého obličeje, vypadala rozkošně a v jejích sametově tmavých očích ještě přetrvával spánek.
Posadila se a deka klesla dolů, takže umožnila hebké saténové kůži a jemnému zvlnění prsou vykouknout ven.
Roke zaťal zuby, odolával nutkání přejít místnost a vtáhnout ji do své náruče.
Skutečně by ho proměnila v ropuchu? Nemyslel si to, ale teď se nezdálo, že je čas na to, aby na ni nějak naléhal.
Jako by tu pointu chtěla zdůraznit, hlava se jí otočila a ona zjistila, že stojí u pultu, její výraz se okamžitě vyhladil do chladné masky.
„Co to děláš?“ zeptala se a ovinula si deku těsněji kolem těla.
Kývl hlavou směrem k vodě, kterou nalil do velkého hrnce a umístil na petrolejový ohřívač.
„Myslel jsem, že by ses ráda omyla v horké vodě.“
Její rty se ztenčily jako by zvažovala, kam by chtěla, aby si tu teplou vodu strčil; pak se s extrémním vypětím sil zvedla na nohy a královsky přikývla.
„Ano. Děkuji.“
Naježil se při její křehké vyrovnanosti, zatímco se mu nad tou ironií zkroutily rty.
Od chvíle, kdy se stal vůdcem klanu, byl přesvědčený, že jeho družka bude replikou jeho samého.
Vyrovnaná. Rezervovaná. Nezaujatá.
Teď chtěl, aby se po něm Sally ohnala. Aby přes ten malý prostor zaútočila, oči jí jiskřily vznětlivostí a vlasy se jí houpaly kolem krásné tváře. Sakra, byl by rád, kdyby po něm něco hodila.
Sally Graceová byla raneček impulzivních nepředvídatelných emocí. Bylo to prostě… špatně, vidět ji zkrocenou.
A nemohl z toho vinit nikoho kromě sebe, přiznal si s bodnutím lítosti.
Přesto to tak možná bylo nejlepší, zašeptal hlas rozumu.
Tohle spojení bez ohledu na to, jak reálné může být, byla iluze. Jeho zodpovědnost k vlastnímu lidu byla povinnost, která byla skutečná.
Zatracená škoda, že neměl pocit, že by tohle bylo to nejlepší.
Ve skutečnosti ji chtěl popadnout a líbat, dokud se ten její ledový klid nerozpustí a její paže se mu neomotají kolem krku…
Do háje.
„Zavolal jsem Cynovi,“ oznámil náhle a upravoval si různé zbraně, které měl připevněné k tělu. Cokoliv, aby udržel ruce u sebe. „Za hodinu se s námi sejde u Pandořiny skříňky.“
Zamračila se. „Co je Pandořina skříňka?“
„Jeden z mnoha Viperových barů.“
Náznak ohně hrozil, že prorazí skrz ten led. „Tys zařídil schůzku a nepomyslel ani na to, že bys mohl to rozhodnutí se mnou probrat?“
Pokrčil rameny. Nehodlal dělat kompromisy, pokud šlo o její bezpečí.
„Bude dobře hlídaný.“
„Upíry.“
„Ne výhradně,“ řekl, navštívil víc než jeden klub šéfa chicagského klanu. „Viper je zaměstnavatel, který podporuje rovné příležitosti.“
Vyklenula obočí. „To má být uklidňující?“
Nemělo by. Viperovy kluby měly tendenci být šokující dokonce i na standardy démonů.
Krev, sex a násilí byly vždycky v nabídce.
Také bývaly hlídané Viperovými nejvěrnějšími bojovníky.
Kývl hlavou směrem k hrací skříňce, která byla umístěná na podlaze vedle postele.
„Musíme najít nějaké místo, kde budeš v bezpečí, než zjistíme, co je na tvé skříňce tak důležité.“
„Jasně.“ Další záblesk ohně v tmavých očích. Díky bohům. „Mohl bys zajít do klanu čarodějnic?“
Ignoroval její otázku.
„Sejdeme se tam s Cynem a ty můžeš dostat něco slušného k jídlu.“ Zvedl ruku, když se jí otevřely rty na protest. „Pokud se nebudeš cítit dobře, odejdeme. Dobře?“
Rty se jí prudce sevřely a led se vrátil. „Dobře.“
Skousl kletbu. Slunce sotva zapadlo a už slibovalo, že to bude dlouhá noc.
Strčil si netrpělivé prsty do vlasů. „Je ještě něco, co potřebuješ?“
Setkala se s jeho pohledem. „Soukromí.“
Zkroutil rty. Přímý zásah.
„Chceš, abych se otočil zády?“
„Kouzla jsou utkaná tak, aby udržela vetřelce venku.“ Její brada se naklonila. „Ne, aby zabránila lidem odejít.“
V Rokeovi zaburácelo tiché zavrčení. Primitivní nutkání zůstat a ujistit se, že se jeho životní družka o sebe řádně postará, bylo jako nemilosrdný nátlak, který do něj bušil, i když přinutil svoje nohy, aby ho odnesly směrem k přední části místnosti.
Potřebovala prostor.
Alespoň ten jí mohl dát.
„Počkám na tebe u vchodu.“
Nečekal na odpověď, vyskočil nahoru a přistál na okraji otvoru.
Jeho nohy se sotva dotkly trávy, když prudce vytrhl dýku z pochvy.
Víla.
Ta vůně byla všude kolem nich.
Víly. Skřítci. Dokonce i pár dřevěných skřítků.
Prohledal tmu a vycítil shromážděný dav, který se při jeho náhlém objevení rozprchl daleko.
Jak se soustředil na jejich rychlý odchod, Roke málem minul kupu věcí, které byly nahromaděné na okraji mýtiny.
Květiny, keramické hrnky naplněné čerstvým medem, vyřezávané dřevěné figurky a nádherné zlaté šperky posázené nevyčíslitelnými drahokamy, které tady po sobě zanechali.
„Co to sakra je?“

Sally se rychle vydrhla dočista teplou vodou a mýdlem, které Roke připravil a říkala si, že jí vůbec nezáleží na tom, jestli to bylo poprvé, co někdo někdy vůbec myslel na její pohodlí. Navoněl vodu sušenou levandulí? Ne… na tom nezáleželo.
Stejně jako nezáleželo na tom, že se její tělo stále chvělo rozkoší z jeho obratného dotyku.
Byl to vůl.
Nejdřív jí zatemnil hlavu svým falešným záludným upírským sváděním a pak vyskočil z postele, jako kdyby měla mor.
Natahovala si oblečení a náhle zčervenala.
No dobře, možná ji ve skutečnosti nesvedl. Vybavovala si, že byla celkem ochotnou účastnicí.
Přesto neexistoval žádný důvod, aby ji urážel.
Ne pokud se bál, že by mohla začít věřit tomu, že je to spojení skutečné.
Dvě duše propojené na věčnost…
Bylo to právě tohle ponižující pomyšlení, co jí dalo schopnost postavit se mu tváří v tvář s vyrovnaností, jakou ani zdaleka necítila.
Ať se propadne, jestli mu dá najevo, jak snadno ji může zranit.
Zcela oblečená si stáhla vlasy do ohonu a popadla hrací skříňku. Poté zhasla svíčky a podnikla odchod více světským způsobem pomocí schodů zabudovaných do cementové zdi.
Vylezla ven přes okraj díry, narovnala se a byla překvapená zjištěním, že Roke stál blízko a jeho pohled byl soustředěný na okraj mýtiny.
Čekala, že bude venku dělat… co?
Nějaké upíří věci.
Lovení. Sání krve. Nasírání čarodějnic.
Byla okamžitě ve střehu a přesunula se k jeho boku, konečně zahlédla podivné předměty.
„Požehnaná bohyně, odkud to pochází?“
Země se otřásla jeho silou. Očividně nebyl spokojený s těmi podivnými dary.
Uštědřil jí varovný pohled, aby zůstala na místě a pohnul se, aby prošel kolem hromady květin a hrnečků a… dobrý bože… byly to šperky?
„Pochází to od víl,“ zamumlal a jeho ruka se natáhla, aby uchopila jemný náhrdelník upředený ze zlatých vláken a obsypaný třpytivými opály.
Přirozeně jeho varování ignorovala a připojila se k němu. „Proč?“
Věnoval jí frustrovaný zlostný pohled ještě dřív, než zavrtěl hlavou.
„Já-“
Studovala čisté elegantní linie jeho profilu, které ukazovaly v měsíčním světle dokonalost.
„Roke?“
„Projev úcty.“
„Cože?“ Pohlédla směrem k hromadě, která byla očividně plná předmětů, které byly cenné pro jakoukoliv vílu. Proč by nechávali svůj projev úcty tady? „Ach.“ Zasáhla ji inspirace. „Mohlo by tohle být nějaké svaté místo?“
Roke se narovnal a položil náhrdelník zpátky na hromadu. „Je to možné.“
Překlad: Nevěřil ani na minutu tomu, že je to nějaké svaté místo.
Nepřítomně si promnula vnitřní část paže, což byl podvědomý zvyk, který si vytvořila od chvíle, co se objevila značka životního spojení.
„Řekni mi, co tě trápí.“
Obrátil se, aby se setkal se s jejím ustaraným pohledem, oči mu ve tmě stříbrně zářily.
„Mohlo by to být pro nějaké vílí božstvo nebo by to mohlo být kvůli té skříňce. Nebo-“
Ušklíbla se. „Tohle "nebo" se mi líbit nebude, že ne?“
Jeho výraz byl ponurý. „Nebo pro tebe.“
Zavrtěla hlavou dřív, než ta slova opustila jeho rty. „Ne.“
Zamračeně natáhl ruku a uchopil její tvář svými štíhlými prsty.
„Sally, je nebezpečné držet hlavu v písku.“
Ignorovala jeho prsty a naštvalo ji, jak moc jí srdce tlouklo při reakci na jeho dotyk stejně jako jeho závěr, že je záměrně zabedněná.
Měla už tak dost problémů i bez toho, aby ji obviňoval z toho, že je jakýsi magnet na víly.
„Pro případ, že jsi zapomněl, žila jsem tady.“ Mávla rukou směrem k okolním stromům. „Hrála jsem si v těchto lesích celá léta, aniž bych byla zaplavena nějakými pohádkovými dary.“
Jeho výraz zůstával tvrdý. „Odešla jsi tu noc, kdy se projevily tvoje síly.“
Zachvěla se. Nepotřebovala připomínat tu noc, kdy byla vyhnána ze svého domova.
„No a co?“
„Neměli žádnou příležitost vnímat tvoji pravou podstatu.“
Její rty se otevřely, jenom aby se prudce zavřely.
Sakra.
Nemohla popřít, že měl pravdu.
Jako u většiny kříženců se její démoní krev nezačala projevovat, dokud nedosáhla puberty. Což znamenalo, že to nebylo do té doby, kdy jí matka rozřízla dlaň nožem, aby provedla jednoduché kouzlo a kdy si uvědomily, že je něco jiného než člověk.
„Myslíš, že bych mohla být víla?“
Jeho zachmuřený pohled se posunul, aby nasál překrásné melíry, které se v jejích vlasech třpytily jako plameny.
„Myslím, že je v tobě něco, kvůli čemu víly zvažují, že stojí za to riskovat nebezpečná kouzla a nezaměnitelný pach upíra, aby tady zanechaly tyhle dary.“
Udělala náhle prudký krok stranou od těch drahocenných pokladů, ostrý strach se jí zabodl srdce.
„Ne… to nejsem já,“ zachraptěla a zvedla ruku nahoru, aby mohla tou skříňkou zamávat Rokeovi pod nosem. „Musí to být tímhle.“
Dlouze si ji prohlížel a snadno vycítil, že byla na hraně.
„Jestli je to pravda, pak se musíme sejít se Cynem, aby mohl ty znaky rozluštit. Je to jediný způsob, jak získáme odpovědi, které potřebujeme,“ řekl a jeho tón byl tak rozumný, že začala kývat hlavou na souhlas.
Náhle si uvědomila, že byla šikovně zmanipulovaná a vyslala k němu frustrovaný pohled.
„Jsi jako pes, co má kost.“
Vykročil dopředu a ovinul ji vírem mrazivé síly.
„Sally, kdybych tě chtěl přinutit, aby ses vrátila k upírům, oba víme, že to dokážu.“
Při těch přímočarých slovech pevně stiskla rty. Byla všechna až příliš pravdivá.
A stejně tak moc jako nenáviděla, když musela přiznat, že potřebuje pomoc, nebyla žádný idiot.
Ať už to byla ta skříňka nebo ona sama, co přitahovalo toho divného Miera démona a neobvykle velkorysé víly, musela to zastavit.
Jak by mohla pátrat po stopách svého otce, když se musela vyhýbat zkušenostem blízké smrti?
„Dobře.“ Skryla vlnu strachu za stoickou masku. „Jak je to daleko?“
„Pár kilometrů jižně odsud.“ Zamračil se, jako by mu vadil její ostrý tón.
Proč? Je po jeho, nebo není?
„Těch pár kilometrů znamená pět nebo padesát?“
„Méně než dvacet.“ Držel její ostražitý pohled. „Můžeme cestovat rychleji, když tě ponesu.“
Zhluboka se polekaně nadechla. Mohla být na toho otravného upíra naštvaná, ale to mu nijak nezabránilo v tom, aby byl směšně úžasný.
Pouhá zmínka o tom, že by byla držena v náručí na tom širokém hrudníku a měla kolem sebe omotanou jeho silnou paži, rozdmýchala vášnivé fantazie.
Rty přejíždí po hladké bronzové kůži. Ruce má zapletené do hedvábných pramenů jeho vlasů…
„Myslím, že to zvládnu,“ zamumlala a prudce se otočila, aby zamířila do lesa.
Několika dlouhými kroky byl rychle po jejím boku, chladná vůně toho mocného muže dráždila její smysly.
Šli mlčky, dokud se nedostali k cestě podél útesů vedoucí na jih, Rokeův pohled pátral po jakémkoliv nebezpečí.
Pak bez varování zvedl prsty, aby se lehce dotkl její obnažené kůže na šíji.
„Probereme toho slona v místnosti?“ zeptal se, tóny jeho hlasu byly temné… podmanivé.
Ušklíbla. Do pytle. Všiml si jejích nevhodných myšlenek?
„Ne.“
V chladném vzduchu zašuměla jeho frustrace. „Takže budeš předstírat, že jsem tě nesvlékl do naha a nepolíbil každou píď tvé hedvábné kůže?“
Ach… k čertu.
Snažila se dýchat.
„Přesně.“
Jeho prsty se přesunuly, aby pohladily zběsilé bušení pulsu na úpatí jejího hrdla.
„Že jsem neochutnal na jazyku tvůj orgasmus?“
Srazila jeho ruku pryč a zlostně na něj zírala, zatímco každý nerv v jejím těle syčel vzrušením. Přesná vzpomínka na to vyvrcholení pod úderem jeho jazyka stačila téměř k tomu, aby se opět vrhla přes okraj.
„Nech toho,“ zasyčela a nebyla si jistá, jestli tím myslí Rokea nebo svoje zrádné myšlenky.
„To, že si o naší vzájemné přitažlivosti nepromluvíme, nezpůsobí, aby zmizela pryč.“
Neobtěžovala se ani pokusit zapírat, že to bylo vzájemné.
Jaký by to mělo smysl?
„Když o tom budeme mluvit, tak to pryč zmizí?“
Jeho pohled se vrátil k okolní krajině a prohlížel si houstnoucí stíny, zatímco je cesta vedla k samotnému okraji útesů.
„Lituješ toho, co se stalo?“
Lituje?
Ach, ano. Sally měla lítosti plno. Ale ne z těch důvodů, které se Roke domníval.
Bude už tak dost těžké vytrhnout Rokea z vlastních myšlenek, jakmile se to spojení zlomí. Bylo by teď desetkrát mnohem obtížnější, kdyby na jeho doteku bylo závislé i její tělo.
„Byla to chyba.“
Jeho profil se napjal, jako kdyby se jí podařilo zranit ho.
Což bylo směšné.
„Chyba?“
„Taková, která se nebude opakovat.“
Jeho rty se zkroutily v neveselém úsměvu. „Jenom si to pořád říkej.“
* * *
Brandel nebyl připravený na tu náhlou mlhu, která se vznášela uprostřed jeho soukromých pokojů.
Pokud byste tak dokázaly vlhké pochmurné místnosti v jeskyni nazývat.
Byly spíš něco mnohem víc jako krypty, které jenom čekají na mrtvá těla.
Bylo to však to jediné místo, kam mohl jít úplně sám.
Nebo to byl alespoň jeho plán.
Byl pořád oslabený z toho, jak se na jeho fyzickou podobu zřítil dům a pak následovalo nevítané setkání se Siljar. Poslední věc, kterou chtěl, byla další nepříjemná konfrontace.
Což bylo přesně to, proč ignoroval Raithovo předvolání.
Nečekal, že jeho partner ve zločinu na sebe vezme to riziko, že se skutečně objeví.
„Takže jsi selhal?“ Promluvil hlas přímo v jeho hlavě.
Brandel zůstal usazený na okraji lůžka, byl příliš unavený na to, aby předstíral, že není vyčerpaný.
Cesta do Kanady byla jedním nepříjemným překvapením za druhým.
Očekával, že najde nějaký zapomenutý chrám, který byl odhalen otravně zvědavými lidmi. Hieroglyfy, které byly pohřbené po staletí, byly známé tím, že uvolní výbuch primitivní magie, když se poprvé odkryjí. Bylo to většinou neškodné a pominulo to, jakmile se ta zkrocená magie šířila atmosférou.
Poslední věc, kterou by očekával, byla konfrontace s upířím vůdcem klanu a s jednou z nejmocnějších čarodějnic, jakou kdy potkal. A rozhodně nečekal, že objeví nějakou skříňku, která pulsuje takovým množstvím pradávné magie, až ho to přimělo slintat.
Tak výjimečné.
Tak vzácné.
Byl zaslepen svým hladem, aby dostal ten předmět do rukou.
Což byl ten důvod, proč tak hrozně chyboval.
„Byl to dočasný nezdar.“
Mlha se zachvěla a vzduchem zavibroval vztek. „Určil jsi alespoň zdroj té magie?“
Brandel zdráhavě přikývl. „Nějaká skříňka.“
„Zvláštní. Co v ní je?“
„Těžko říct. Bylo to střežené velice silnými symboly.“
Raith nebyl potěšený. Brandel cítil vztek svého společníka, který pulsoval jeskyní, až hrozilo, že odhalí svoji přítomnost vysoce citlivým Věštcům, kteří byli rozprostřeni v rozlehlých jeskyních.
„Musíš tu skříňku dostat. Její magie se začíná šířit.“
„Chápu to nebezpečí,“ zasyčel. „Líp než ty.“
„Tak proč tady jenom tak sedíš?“
Brandel se zamračil. Pro Raitha bylo tak snadné, aby rozhazoval příkazy, zatímco sám zůstával bezpečně ukrytý.
Byl to Brandel, kdo byl nucen převzít všechna rizika.
„Nemůžu jenom tak odejít.“ Vyslovil nahlas protest. „Siljar už ví, že jsem odcestoval daleko pryč od jeskyní.“
Projela jím bolest a málem ho vytrhla z tělesné schránky.
„To nebyla žádost.“
Brandel sebou trhl, ale nebyl tak hloupý, aby ten úder oplatil.
Raith byl po celá staletí v úzkém kontaktu s jejich vězněm. Jeho schopnost absorbovat takovou magii mu dávala moc, u které Brandel nemohl ani doufat, že se jí vyrovná.
Ne dokud…
Úmyslně tu nebezpečnou myšlenku rozdrtil. V tuhle chvíli není ve své hlavě sám.
Místo toho zvedl ruku, která začínala projevovat náznak průsvitnosti.
„Musím se nakrmit.“
„Nakrm se a potom se postarej o tu věc.“
Ta slova byla v jeho hlavě jako ozvěna, zatímco mlha zmizela stejně tak rychle, jako se objevila.
Brandel si prohlížel svoji vybledlou ruku a myšlenky se mu vrátily zpátky k té skříňce, která v sobě zadržovala druh magie, až nabízela možnosti, jaké ještě nikdy předtím nezvažoval.
Temné zrádné myšlenky.

„Moje,“ zašeptal tiše.

26 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za další kapitolu. HankaP

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Vdaka za napínavé pokračovanie a teším sa na ďalšie kapitoly ☺

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem pekne za preklad kapitoly veľmi čakám na pokračovanie tohto napínavého príbehu

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za další kapitolu ❤

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za ďalší preklad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat